Příběh: Pomník Hanse Kudlicha v Nové Vsi
Prach z vycestovaných polí se usazoval v hlubokých rýhách Matějových dlaní, zatímco se snažil utřít pot z čela hrubým sleevem. Slunce zářílo neúprosně, jako by chtělo vypálit z lidí i poslední zbytky únavy, ale nikdo z tisíců přítomných se nevracel domů. Vzduch byl těžký, nasycený pachem koňského potu, levného tabáku a drahých parfému těch, kteří přišli z měst. Matěj cítil, jak mu v ústech chutná hlína a jak se mu srdce buší do žeber v rytmu neustálého šumu lidských hlasů.
Cesta na vrchol Jalovčiny byla jako nekonečný, pomalý pochod k nebi. Každý krok vzhůru znamenal pro jeho unavená stehna víc než celý týden práce na poli. Vzpomněl si na svého otce, jak se pod tíhou pachty ohýbal tak nízko, že jeho svět končil u koníčků srpů. Vzpomněl si na ten tichý, poddaný strach, který se vznášel nad každou usedlostí, když se šlo na robotu. Tehdy neexistoval žádný hlas, který by křičel o spravedlnosti. Tehdy existovala jen tížící práce, která nepatřila člověku, ale někomu jinému.
Pak se v davu začalo něco měnit. Šum přechodil v poklidné úctě. Matěj zvedl oči a spatřil průvod. V čele kráčel muž, který nevypadal jako král ani jako vojevůdce, přesto se kolem něj vzduch zdál napjatý a čistý. Hans Kudlich. Matěj ho viděl jen z dálky, ale cítil jeho přítomnost jako náhlý chlad v horkém poledni. Vedle něj kráčeli muži v reprezentativních kabátech, Karl Stöhr a Franz Waage, jejich kroky byly pevné a urozené. Pro Matěje to byli jen cizí lidé v drahém látce, ale ten muž v čele – ten byl jiný. Byl to ten, který vzal jejich osud z rukou pánů a vrátil ho do jejich vlastních, ztvrdlých dlaní.
Když konečně dorazili k místu, kde se tyčil pískovcový obelisk, Matěj ztuhl. Stavba byla mohutná, jak se zdálo v jeho očích, které byly zvyklé dívat se jen do země. Pískovec se leskl v odrazech poledního světla a jeho barva připomínala zrno zralé pšenice. Obrovský kámen stál na místě, kde se země dotýkala nebe, a jeho stín padal na zem jako příslib.
Matěj se nechtěně přiblížil k jednomu z pamětných kamenů, které byly vtisknuty do základny. Položil na něj ruku. Kámen byl horký, jako by v sobě ještě držel žár let, které museli propracovat v tichosti a poddanosti. Cítil pod prsty každý nepatrný zářez, každou nerovnost vytesaného písma. Tyto kameny nebyly jen dary obcí; byly to kusy jejich vlastního života, vytržené z země, aby místo ticha vydávaly hlas.
Emanuel Milner začal mluvit. Jeho hlas se nesřel jen k lidem, ale zdálo se, že se odráží od skál a nese se celým údolím. Matěj už neslyšel slova, jen cítil jejich váhu. Ta váha nebyla jako váha práce, která ho drtila k zemi, ale jako váha důstojnosti, která mu narovnávala záda.
Když se večer začal sbalovat a dav se pomalu rozplýval v šeru, Matěj zůstal ještě chvíli stát. Díval se na obelisk, který proti tmavnoucí obloze vypadal jako vlající vlajka z kamene. Věděl, že zítra půjde zpět do polí, ale pole už nebylo stejné. Země pod jeho nohama už nebyla vězením, ale domovem.
Obelisk tam bude stát, i když čas bude trhat jeho hrany a déšť bude mýt jeho tváře. Pískovec je pevný, ale lidská paměť je křehká jako dým, a jen tenhle těžký kámen drží jejich svobodu ukotvenou v této zemi.