Příběh: Obecní dům (Semily)
„To není možné, ty peníze tam být nemohou!“ zakřičel Alois Kvapil a prudce přítiskl dlaně k chladnému kameni stěny. V hlubokých sklepích nového domu, kde vzduch voněl vlhkostí, chmelem a mrazem z lednice, stál v naprostém šoku. Před ním, v prostoru, který měl být prázdný a připravený pro sudy piva, ležela stará dřevěná truhla. Nebyla tam včera. Nebyla tam ani před hodinou, když s dělníky kontrolovali spojovací tunel vedoucí k pivovaru. Alois zvedl lampu. Světlo zaplalo zlatavě stěny a dopadlo na mozaiku, která se v horních patrech domu pyšně blýskala, ale zde dole, v temnotě, byla jen ozvěnou okázalosti. Truhla byla otevřená. Uvnitř ležely hromady papírů, dopisy s pečetemi a zlaté mince, které v tlumeném světle vrhaly zvláštní stíny. „Kdo to sem přinesl, Aloisi?“ zeptal se Miloš, který právě sestoupil po schodech. Jeho kroky zazněly dutě. Alois neodpověděl. Prsty se mu třásly, když zvedl jeden z dopisů. Papír byl žlutý a křehký, ale písmo bylo jasné. Dopisy mluvily o něčem, co se stalo během velkého požáru před několika lety. Psaly o tajných sjednáních pod ulicí, o lidech, kteří v plamenech nehledali záchranu, ale příležitost něco schovat. Jenže datum na posledním dopise bylo z včerejška. Písmo bylo čerstvé, inkoust ještě úplně nevyschl. „Tady nikdo nebyl, nikdo neměl klíče,“ šeptal Alois a rozhlédl se po úzké chodbě tunelu. Ticho v podzemí bylo tak husté, že v něm skoro slyšel tlukot vlastního srdce. V tu chvíli se z hloubky tunelu ozval zvuk. Nebyl to krok, spíše jemné škrábání nehtů o kámen, doprovázené tichým, rytmickým hučením, které připomínalo vzdálený zpěv. Oba muži ztuhli. Světlo lampy začalo zaplavovat prostor přerušovanými záblesky, jako by se v místnosti hýbal někdo neviditelný, kdo blokoval zdroj světla. Miloš udělal krok vpřed, ale vteřinu poté se ozval hněvný křik z horního patra. Byli to hosté z restaurace. Prý v sálech začaly samy od sebe znít piano, přestože u nástroje neseděl jediný člověk. Hudba byla melancholická, stará, jako by přicházela z jiného století, a přelétala z okrajů neorenesanční budovy až do samotného jádra domu. Alois se znovu podíval do truhly. Zmizely. Truhla, mince i dopisy byly pryč. Zůstala jen vlhká skvrna na podlaze a silná vůně spáleného dřeva, která náhle zaplnila celý sklep, přestože v domě nehořela jediné poleno. Byl to stejný pach, který město provázal v roce 1904, když plameny žraly staré domy. „To není možné,“ zopakoval Alois, ale tentokrát už v jeho hlase nebyl hněv, jen čistý úžas smíšený s děsem. Vzápětí se z horního patra ozval smích. Nebyl to smích hostů, ale vysoký, čistý zvuk, který zněl, jako by ho vydával samotný dům. Vzduch v tunelech ztěžkl a teplota prudce stoupla, i když byli v lednici. Muži vyběhli zpod budovy ven do Husovy ulice, aby nadechli čerstvý vzduch. Když se však otočili a pohlédli na výstavní fasádu s benátskou mozaikou, měli pocit, že z oken druhého patra na ně někdo hledí. Není tam nikdo, kdo by mohl vysvětlit, proč se v suterénu občas objeví věci, které tam nepatří, a proč se v noci v prázdných pokojích ozývá hudba, kterou nikdo z nás nezná. Kdo nebo co stále hlíledá v hlubokých tunelech pod městem a rozhoduje o tom, kdy svou přítomnost prozradí?