Příběh: Socha svatého Judy Tadeáše (Babina)
„Kde jsi to hledal, Matěji? Kde jsi hledal naději, když už ti v rukou zůstal jen prach a dluhy?“
Starý Jakub tasil prsty z hrubého plátna a zabořil je do studeného, vlhkého pískovce. Vzduch kolem nich voněl po mokrém listí a blízkém lese, který obklopoval Roudskou krajinu. Matěj stál vedle něj, ramena stažená, pohled upřený do země. V jeho očích se zrcadlila beznaděj muže, který ztratil vše, co mu dům a pole zanechali, a teď stál před tichým svědkem své poslední šance.
Jakub nebyl jen řemeslníkem, byl to muž, který věřil, že kámen dokáže uchovat modlitbu lépe než lidské srdce. S každým úderem dláta do šedého bloku pískovce vytesával víc než jen postavu. Vytesával cestu ven z beznaděje. Matěj mu platil posledními mincemi, které mu zbyly z prodeje posledního vola, a žádal o zázrak. Žádal o obraz svatého, který pomáhá těm, pro které už není jiná cesta.
„Podívej se na něj,“ přikázal Jakub a ukázal na tvář svatého Judy Tadeáše, která právě začala vystupovat z kamene. „Není to pohled vítěze, Matěji. Je to pohled někoho, kdo ví, co znamená být zapomenut a přesto vytrvat.“
Matěj přistoupil blíž. Cítil chlad vyzařující z kamene a slyšel rytmické tloučení dláta z okolní vesnice, které znílo jako tlukot obrovského, pomalého srdce země. Svatý v pískovci stál v jemném prohnutí, jako by se právě teď obracel k nebi, aby za Matěje prosil. V jedné ruce svíral knihu a kyj, v druhé lístek s tváří Spasitele. Pro Matěje to nebyl jen náboženský symbol. Byl to list záchrany.
„Když bude hotov, bude stát tady, u cesty k myslivně,“ řekl Jakub tichým hlasem. „Aby každý, kdo prochází tímto blátem a zoufalstvím, věděl, že není sám. I ty, Matěji. I ty, i když už nemáš kam jít.“
Matěj se dotkl jemné řezby šatů, které vypadaly, jako by je právě teď rozvíval vítr. Prsty měl ztuhlé chladem, ale v hrudi pocítil zvláštní teplo. Sliboval si, že až socha dostane svůj sokl a bude vytesán rok sedmdesát sedm, začne znovu. Že se vrátí k půdě, že najde způsob, jak vyvstát z trosek svého života, stejně jako tento světec vyvstal z hrubého bloku kamene.
Jenže osud má svou vlastní, krutou ironii. V den, kdy byla socha konečně dokončena a postavena na svůj hranolový základ, Matěj nepřišel. Jakub čekal. Čekal, až se objeví ta zbouraná postava, aby mohl vidět, jak se v Matějových očích zapálí světlo. Místo něj však přišel jen posel z obce. Matěj se v zoufalství, které nepoznalo hranic, rozhodl odejít daleko za obzor, tam, kde ho nikdo neznal a kde by mohl začít znovu bez tíže svých chyb. Odešel tak tichým krokem, že neznepomínul ani na svém strážci naděje.
Jakub zůstal stát před svým dílem. Díval se na prostovlasého svatého, který vzhlížející tváří hledal odpovědi v oblacích. Řemeslník věděl, že vytesal líc a pohled muže, který už dávno odešel. Věděl také, že on sám zůstane anonymní. Nikde na sochě nebyl jeho podpis, jen letopočet na soklíku, který měl připomínat čas, kdy byla naděje v Roudě hmatatelná.
Dnes tam svatý Juda Tadeáš stále stojí. Jeho pískovcové šaty jsou už vryty časem a větrem, ale jeho pohled směřuje stále k té stejné straně oblohy. Kdo dnes stojí u jeho paty, možná nevidí jen barokní plastiku. Možná cítí ten samý chlad a ticho, které cítil Matěj, a možná se ptá, zda ten muž někdy našel cestu zpět k tomuto místu, nebo zda zůstal jen neviditelným stínem v pískovcových záhybech šatů.
Kámen mlčí, ale v jeho tichu stále zní poslední úder dláta, který měl zachránit jednu zbludilou duši.