Příběh: Hřbitov Malvazinky

„Vraťte ty klíče, vy blázne, nebo vás nechám zavřít do blázince!“ zařval hrobník s tváří rudou jako zralá třešeň a snažil se chytit zápěstí mladého muže, který se právě teď s vítězným úšklebkem kroutil mezi řadami čerstvě vykopaných jám.

Vlastimil z prudkého pohybu vyklouzl z sevření a utekl hlouběji do areálu, kde se právě rodily základy nového pohřebiště. Vzduch v roce 1876 voněl vlhkou zemí, rozestavěným vápencem a zbytky starých vinic, kteréteď ustupovaly místu pro mrtvé. Vlastimil nebyl z místních, byl to syn loutkáře, který přišel do Smíchova hledat práci, ale našel něco mnohem zvláštnějšího. V ruce svíral těžký železný svazek, který našel v zapomenutém koutě bývalé usedlosti Malvazy.

Zastavil se u vysokého kamenného sloupu, který vypadal, že k tomuto novému místu nepatří. Byl to starý sloup s řezbami, který kdysi ukazoval čas podle slunce na hlavní cestě. Vlastimil se opřel o chladný kámen a zhluboka nadechl. V dálce slyšel rány kladiv a křik dělníků, kteří z proudění materiálu zborceného chrámu tvořili nové stěny.

Zatímco hrobník s nadychalým dechem doháněl jeho kroky, Vlastimil si všiml, že jeden z klíčů ve svazku není z železa, ale z neznámého, tmavého kovu, který v dlani pulzoval jemným tepem. Nebyl to hrobový klíč. Nebyl to klíč od brány. Vlastimil se rozhlédl kolem sebe. Kolem něj ležely hrobky, které teprve čekaly na své první obyvatele, a ticho, které zde vládlo, bylo nepřirozené, téměř hmatatelné, jakoby země pod jeho nohama zadržela dech.

„Kde jsi to našel?“ vydechl hrobník, když konečně dostihl Vlastimila a přitiskl ho k kamennému sloupu. „To nesmí být venku. To patří do hloubky, kam slunce nedosáhne.“

Vlastimil se jen zasmál a zvedl tmavý klíč vysoko nad hlavu. V ten moment se stalo něco, co zlomilo veškerou logiku. Stín slunečních hodin na sloupu, který měl ukazovat pravý čas, se náhle začal otáčet opačně. Rychle, zběsile, jako by chtěl vracet roky zpět. Vlastimil ucítil prudký mrazivý průvan, který mu v jedné sekundě zmrazil dech v hrdle, přestože byl srpnový žár.

Z hlíny u jeho nohou začaly vyvstávat zvuky. Nebyl to křik ani pláč, ale šepot tisíců hlasů, které mluvily v jazyce, který zněl jako šumění listů vinné révy, ale přesto jim rozuměl. Hlasy mu říkaly jména lidí, kteří zde ještě nebyli pohřbeni. Slyšel jména básníků, malířů a mužů s velkou moci, kteří přijdou až za deseti, padesáti či sto lety. Slyšel jméno Arbesa, slyšel jméno Gotta, slyšel jména, která v té době ještě nikdo na světě neznal.

Hrobník ztuhl. Jeho tvář zruděla, pak zbělela a nakonec zívala prázdnotou. Vlastimil pocítil, jak mu klíč v ruce začíná žhnout. V okamžiku, kdy chtěl klíč do země zapíchnout, aby utišil ten hluk, ozvalo se prudké cvaknutí. Klíč se v jeho dlani prostě rozplynul v prach, který vítr okamžitě odnesl směrem k budoucímu kostelu svatého Filipa a Jakuba.

Šepot utichl. Stín na slunečních hodinách se vrátil do své přirozené polohy. Hrobník se na Vlastimila podíval s výrazem naprostého zmatení, jako by zapomněl, proč ho vůbec honal.

Vlastimil však už nebyl stejný. Zůstal v něm pocit, že právě otevřel dveře, které měla zůstat zavřená, a že v této zemi, kde se mísí staré vinice s mramorovými deskami, leží tajemství, které se nedá zapsat do žádné kroniky.

Když dnes procházíte mezi hrobkami Malvazinek a zastavíte se u starých Božích muk, možná pocítíte ten samý náhlý chlad v zádech, který cítil Vlastimil. Vzduch zde stále nese ozvěny jmen, která přišla až později, a země pod vašimi kroky stále šeptá odpovědi na otázky, které jsme zapomněli položit.