Příběh: Lázeňský pavilón
„Tohle je šílenství, Martine! Dovážeć černou bahňovou hmotu z lasů přes půl města, abychom ji nalili do van v novém sále, je prostý bláznivý nápad!“ Ladislav Lábek vrazil pěstí do dubového stolu, až sklenice s vínem nebezpečně zakolísala.
Martin Kopecký se ani nepohlédl od mapy Severního Předměstí. Jen pomalu přejel prstem po linii, kde měl stát nový pavilon. „Bernard Říha věděl, že ta voda v parku má sílu, Ladislave. Ale samotná voda nestačí. Potřebujeme to bahno z Bolevicka. Potřebujeme hloubku, teplo a ticho.“
Vzduch v místnosti byl hustý vůní tabáku a starého papíru. Kopecký zvedl zrak. V jeho očích nebyl jen vidět plán budovy s jejími toskánskými sloupy a vysokými okny, ale něco mnohem vzdálenějšího. Něco, co Lábeka mrazil chladem v zátylku.
Když se o několik let později v roce 1834 lázně otevřely, pavilon vypadal jako chrám zdraví. Bílý povrch fasády oslňoval, a v centrálním sále s vysokým stropem vládlo zvláštní, tlumené ticho. Právě zde, v jedné z pěti kabin v severním křídle, se však začaly dít věci, které nikdo z přítomných lékařů nedokázal vysvětlit.
Uprostřed léta, kdy slunce pálilo do žaluzií, přišel do lázní muž, kterého nikdo neznal. Jmenoval se Viktor a tvrdil, že hledá klid pro své vyčerpané tělo. Byl vysoký, hubený a nosil černý plášť, který v bílém empírovém sále působil jako skvrna inkoustu na čistém papíře.
Vánové procedury s rašelinou byly pro většinu hostů úlevou, ale u Viktora bylo to jiné. Když ho sestra pomohla do vany plné tmavého, horkého bahna, v místnosti se najednou změnila teplota. Vzduch ztuhl, a z hlubin vany začal stoupat pach, který nebyl typický pro bolevecké lesy. Nebyla to vůně hlíny ani rozkladu, ale pronikavý, kovový pach starého železa a mořské soli, ačkoliv nearestí moře bylo stovky mil daleko.
Jednoho večera, krátce předtím, než se pavilon stal lukrativním místem pro prodej piva, se stalo něco, co zůstalo v záznamech lázní jen jako krátká, zmatená poznámka. Viktor vstoupil do vany v severním křídle a požádal, aby ho sestra nechala samotného. Když se po hodině vrátila, aby ho pomohla vyjít, vana byla prázdná.
Voda i rašelina byly stále horké, s povrchem, který se mírně chvěl. Ale Viktor byl pryč. Dveře do kabiny byly zamčené zevnitř, okna s žaluziemi pevně zavřené. V místnosti nebyl jediný průvan, žádný tajný průchod, jen hladká stěna a studený dlažební kámen. Jediné, co po něm zbylo, byla malá hromádka krystalicky čistého bílého písku, která ležela přesně tam, kde předtím stál jeho černý plášť.
Lidé v Plzni si šeptali, že Viktor nebyl člověkem, ale stínem, který přišel z hloubek země, aby se v teplém bahně očistil od hříchů dávných věků. Někteří tvrdili, že se prostě rozpustil v rašelině a stal se součástí samotného domu.
Budova přežila požáry, zmeny režimů, proměny v tělocvičnu i noční klub. I dnes, když člověk stojí před jejím obnoveným průčelím a dívá se na betonovou terasu, může pocítit zvláštní tah v hrudi. Je to pocit, jako by dům něco tajil.
Kdo dnes vstoupí do prostorů bývalého pavilonu, možná neuslyší jen ozvěny modliteb nebo hudby, ale i tiché, rytmické pleskání vody v neviditelném vanovém kádí. Ten, kdo se odváží v tichu naslouchat, možná ucítí v nose ten samý kovový pád mořské soli, který kdysi doprovázel zmizení muže v černém plášti.
Kde přesně v těch bílých stěnách končí cesta do hloubek, které Viktor našel, zůstává otázkou, na kterou zná odpověď jen samotný dům.