Příběh: Labský jez
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde je to zlato!“ křičel Mikuláš a tasil krátký meč, jehož čepel v šerupodvečera chladně zaleskla. Jeho ruka se třesla, ale ne strachem, nýbrž z hněvu, který mu pálil v krku jako žroutý alkohol. Před ním, v blátivé vodě řeky Labe, stál starý Bedřich. Muž měl na sobě jen potrhanou lněnou košili, která mu lepeně přilpěla k hubeným ramenům, a v očích nesl klid, který Mikuláše vyváděl z míry.
Stáli v místě, kde řeka tvořila prudký sval a voda s hrozivým hřmotem narážela do skalních bloků. Vzduch zde voněl po vlhké řasě a starém železe, které někdy dávno zapadlo do říčního dna. Bedřich se jen slabě usmál a ukázal prstem na proud vody, který v tomto místě tvořil zvláštní vír, jakoby ho něco hluboko pod hladinou táhlo dolů do temnoty.
„Řeka si bere jen to, co jí patří, Mikuláši,“ odpověděl Bedřich hlasem, který zněl jako drcení štěrku. „To, co jsi hledal, už není v rukou lidí. Je v kameni a v proudu.“
Mikuláš s prudkým pohybem popadl starce za límec a přitáhl si ho k obličeji. Cítil z něj vůň řční mlhy a něčeho starého, co připomínalo rozložený dub. „Lžeš! Viděl jsem tě, jak jsi s ním šel k břehu. Viděl jsem tu truhlu! Kde je?“
Bedřich se nevytrhal. Místo toho se podíval za Mikuláše, k místu, kde se dnes tyčí betonové pilíře a zbytky jezu, ale tehdy tam byla jen divoká voda a hluboké jámy. „Podívej se dolů. Vidíš ty bubliny? To není vzduch. To je řeka, která dýchá. Tamle, v hloubce, kde se voda láme o neviditelné hrany, leží tvůj poklad. Ale cena za jeho vytažení není v mincích.“
Mikuláš srazil starce k zemi a začal zběsile hrabat v bahně a v kamenech u břehu. Prsty mu krvácely, nehty se lámaly o ostré hrany říčních částeček, ale on nepřestával. Voda mu stoupala až po lokty, ledová a neúprosná. V jednu chvíli ucítil pod prsty něco tvrdého, kovového. S vítězným zakřičením to vytrhl z hloubky. Nebylo to však zlato. V dlani držel starý, zrezivělý klíč, který vypadal, jako by v proudu ležel stovky let.
„Co je to za nesmysl!“ zařval Mikuláš a v hněvu klíč vrhl pryč, hluboko do středu řeky.
Vteřinu poté se stalo něco, co nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. Voda v místě, kam klíč dopadl, se náhle zklidnila. Proud, který předtím řval a trhal břehy, se změnil v hladké zrcadlo. Byla to tichá, mrtvá plocha, přestože řeka kolem stále proudila plnou silou. Bedřich se pomalu zvedl z bláta, otřepal si šaty a s podivným pohledem v očích začal odcházet směrem k obci Kly.
Mikuláš zůstal stát v ledové vodě. Díval se na to nehybné zrcadlo uprostřed řícního chaosu. Zkusil do něj vstoupit, ale v momentě, kdy se mu noha dotkla hladiny, pocítil prudký, elektrický proud, který ho odhodil zpět na břeh. Voda se v ten moment opět rozbouřila, jako by se řeky rozhněvala za to, že někdo narušil její klid.
Když se Mikuláš otočil, aby Bedřicha zastavil, starce už nikde nebylo. Zmizil v mlze, která náhle zaplavila údolí, přestože nebylo vidět žádné mraky. Mikuláš strávil zbytek svého života tím, že se vracel k tomuto břehu. Hledal ten klíč, hledal Bedřicha a hledal odpověď na to, proč se voda v jednom jediném místě na okamžik zastavila.
Dnes tam stojí jen tiché svědectví z betonu a kamene, pozůstatky díla, které mělo řeku zkrotit. Ale kdo tam přijde v tichém večeru a přiloží ucho k hladině u středového pilíře, možná uslyší, jak se z hloubky ozývá tiché cinkání kovu o kámen, jako by řeka stále střežila něco, co lidé nikdy neměli vlastnit.