Příběh: Modlitebna
Ustup, Matěji, ať nezkalíš inkost!
Michal Vinczent tlačil brko do pergamentu s takovou silou, až papír pod ním skoro praskal. V malé místnosti v Svratouchách voněl vlhký vápno a starý prach, který se vířil v jedinom světle tlusté svíce. Matěj stál vedle něj, ruka se mu třásla, když držel plamen, jen aby farář viděl každé písmeno. Venku zuřil vítr a bičoval stěny nové školy, která měla být útočištěm pro ty, kteří se už nebáli vyznat svou víru.
Filip Kinský jim sice otevřel dveře a dopomohl, aby sbor augsburského vyznání mohl v tomto regionu poprvé legálně dýchat, ale strach z těch, kteří s tolerančním patentem Josefa II. nesouhlasili, stále visel ve vzduchu jako těžká, dusivá mlha. Vinczent zrovna zapisoval stopředmi rodinu. V matrice byla jména z Herálky, Chlumětína, z Cikánky i z Rudě. Sedlníci, domkáři a podruzi, lidé s mozoly na rukou a nadějí v srdcích, kteří přicházeli z celého poličska, aby mohli v tichosti modlit své bohy.
Najednou dveře s hlučným vrzknutím vyletěly dokořán. Do místnosti vtrhl muž v šedém plášti, který byl tak mokrý, že z něj voda stékala v proudích na čistou podlahu. Nevypadal na místního. Měl tvář vyrytou hlubokými vráskami a oči, které se zdály vidět skrze stěny i čas. Matěj s naděchem úžasu ucukl a svíce v jeho dlani zaprskala.
Neznal ho nikdo, přesto kráčel k nim s jistotou hostitele. Neřekl ani slovo pozdravu. Jen natáhl bledou ruku a ukázal na seznam rodin. Vinczent ztuhl. Muž se naklonil nad matřici a prstem ukázal na prázdné místo pod posledním jménem. Pak z kapsy vyndal kousek uhlí a bleskově tam zapsal jedno jediné jméno, které v té době nikdo neznal.
Když Vinczent chtěl zeptat, kdo je a odkud přišel, muž se jen krátce usmál. Byl to úsměv, v němž se mísila lítost s zvláštní radostí. Otočil se a vykročil zpět do noci. Matěj, hnán zvědavostí, vyběhl za ním okamžitě. Narazil však jen do chladného, prázdného vzduchu. Před budovou nebyl nikdo. Žádné stopy v blátě, žádný zvuk odcházejících kroků, jen ticho, které znílo až bolestivě.
Vinczent se vrátil k papíru. Jméno, které tam cizinec zapsal, bylo Bohdan. Farář zmateně hledal v seznamu přihlášených, ale žádný Bohdan v sboru nebyl. Zapsaný inkost se však choval podivně. Písmo neuschlo, ale mírně žhnulo slabým, modravým světlem, které postupně vyhaslo, jakmile svíce v Matějovy ruce dohořela.
Ten večer se v modlitebně rozhostilo ticho, které už nikdy úplně neodstoupilo. Lidé vyprávěli, že muž přišel z budoucna, aby je ubezpevil, že jejich víra přežije vše. Když v roce 1863 vyhořela původní škola, většina dokumentů se změnila v popel. Jen tento jeden list z matrik s tajemným jménem zůstal nedotčen ohněm, jako by ho neviditelná ruka chránila před žárem.
Mnoho let kemudian, v době, kdy se v budově ukrývali lidé pronásledovaní za své myšlenky, v těchto zdech skutečně působil muž jménem Bohdan. Pivoňka, který v tichosti pomáhal disidentům, jako by naplnil slib, který byl zapsán do knihy dávno před jeho narozením.
Dnes už v budově nezní modlitby ani dětský křik z hodin. Místo nich zde slyšet hučení starých motorů a vůně oleje z historických strojů. Ale ti, kteří v tichosti přistoupí k kamennému ostění hlavního vchodu, tvrdí, že stále cítí chladný průvan, i když jsou všechna okna zavřená. A někde v hloubi zdí, tam, kde kdysi stála první škola, zůstal vyryt malý, neznámý znak, který žádný malíř nepodařil přemalat.
Ten znak je jedinou stopou po návštěvníku, který věděl, kdo v těchto zdech bude hledat útočiště za sto let. Kdo ho zapsal a proč, zůstává tajemstvím vrytým do kamene.