Příběh: Věž na sušení hadic
„Drž se pevně, proboha, neupusť to!“ vykřikl Antonín a jeho hlas se rozbil o tvrdé cihly přízemí. Prsty mu svedly z potu a chladný vítr z hřbitovního hrobového pole mu bičoval tvář, zatímco se snažil vyškrtbat cestu vzhůru. V rukou svíral těžký železný klíč, který v onom chaosu ztratil jeho bratr.
Kolem nich v ulici vřelo. Zvuk kovových koles dopravních vozů o dlažební kostky zněl jako hřmění. Vzduch byl hustý, cítil v něm pálivý pach mokrého plátna a starého dřeva. Antonín se zadíval nahoru na červenou věž, která se tyčila nad městem jako strážce. Vědělo se, že z přízemí do prvního patra nevede žádné schodiště. To byla překážka, která v tuto chvíli znamenala rozdíl mezi záchranou a katastrofou.
„Musím tam nahoru, teď hned!“ zařval Antonín do větru. Bez váhání se vrhl k zdi. Cihly byly drsné, rýly se mu do dlaní, ale on neviděl nic než okna v horních patrech. Musel se dostat k těm dřevěným schodištím, která spojovala zbytek věže. Každý jeho pohyb byl riskantní, svaly v ramenech ho pálily, zatímco se šplhal po hrubém povrchu novorenesančního zdění.
Když konečně dosáhl první úrovně, vpadl dovnitř s prudkým výdechem. Vzduch uvnitř byl těžký a vlhký, voněl po sušících hadicích a starém prachu. Rychle vyběhl po dřevěných schodech, které pod jeho botami vrzaly a sténaly. Cítil, jak se stavba mírně chvěje v nárazech větru. Vyběhl do druhého patra a pak hned do třetího, až se ocitl pod mansardovou střechou.
Tam, u malého okna v polovalbě, stála Eliška. Její šaty byly roztržené a tvář špinavá od sazí, ale oči měla jasné a rozhodné. V rukou držela svitek papírů, které mohly změnit osud jejich rodiny i celého sboru.
„Přišel jsi,“ vydechla, ale její hlas se třásl.
Antonín k ní přistoupil a podal jí klíč. V tu chvíli se však oba zastavili. Z okna měli výhled, který jim vyrazil dech. Viděli barokní kostel svaté Máří Magdaleny, jehož střecha se zlatila v zapadajícím slunci, a hned vedle nich opěrnou zeď hřbitova. Eliška se podívala na západní stranu věže, kde se nacházely dveře, které kdysi vedly na lávku směrem k hrobkům. Lávka už dávno nebyla, byla tam jen prázdnota a propast.
„Nemáme kam utéct,“ šeptala Eliška a přitiskla si papíry k hrudi. „Dole jsou už všichni.“
Antonín se podíval dolů do hloubky a pak na ty dveře vedoucí do neznáma. Vítr v nich začal vyvádět pískavé tóny. Věž nebyla jen místem pro údržbu hadic, v tuhle chvíli se stala jejich jedinou pevností a zároveň pastí.
„Podívej se na ten výhled,“ řekl Antonín a chopil ji za ruku. „Vidíš tu cestu pod hřbitovní zdí? Pokud skočíme na střechu sousední budovy, mají nás ztratit. Je to riskantní, ale zůstat tady znamená vzdát se.“
Eliška se podívala do hlubin a pak do očí svého bratra. Viděla v nich zoufalý odhodlání. Věž se pod nimi znovu zachvěla, jako by i ona chtěla, aby se rozhodli. Byla to chvíle, kdy se z obyčejného hasičského pomocníka stal muž, který byl ochoten riskovat vše pro pravdu zepsanou v těch papírech.
„Jdeme,“ řekla pevně.
Otevřeli západní dveře do prázdnoty, kde kdysi byla lávka. Stáli na hraně mezi bezpečným vnitrem a neznámým pádem. Antonín ji pevně chytil za pas a společně se vrhli do prostoru, zatímco za nimi zůstala věž stát v tichosti, jako jediný svědek jejich útěku.
Kdo dnes položí ruku na ty staré cihly v Nemocniční ulici, možná ještě uslyší ozvěnu jejich posledního společného dechu před skokem do neznáma.