Příběh: Vodní nádrž Harcov
„Zastavte ty vozy, nebo mi ty kameny z lomů vyvrhnu přímo na hlavu!“ zařval Karl Zimmermann a jeho hlas se rozlehlo údolím jako hrom. Stál na okraji hluboké rýhy v zemi, kde se právě mísilo cementové mléko s čerstvým žultem. Vzduch byl hustý prachem a pachem mokrého vápna, který švihl do nosu při každém nárazu kladiva do skály.
Vedle něj stál hrabě František Clam-Gallas, který si s přezíracími skly tichým pohledem prohlížel plány v rukou. Hrabě neřekl slovo, jen lehce pohnul prstem směrem k nejnižšímu bodu budoucí hráze. Právě tam, v hloubce osmi metrů, se dělo něco, co neodpovíadalo žádnému výpočtu.
Leopold Riedel, který přišel zHttpRequest skláren, aby dohlédl na kvalitu materiálů, stál v hloubi jámy a zíral na stěnu z kamene. V rukou držel olejovou lampu, jejíž žlutý plamen tančil v průvanu. Na hladké ploše žulového podloží, tam, kde měla být absolutní suchost a pevnost, se objevila voda. Nebyla to však obyčejná vlhkost ze stěn. Voda vytryskávala z jediné, dokonale kulaté díry, která vypadala, jako by ji vyvrtal obří vrták.
„To není možný,“ zamumlal Riedel a dotkl se prstem studeného proudu. Voda nebyla ledová, jak byste čekali od hloubek země, ale vřelá. Téměř horká.
Zimmermann seskočil dolů k němu, s prachem na botách a tváří zrudlou hněvem i úžasem. „Zatéčá to zpod základů! Jak sakra máme postavit první zděnou hráz ve střední Evropě, když nám země pod nohama pláče?“
Riedel se neotočil. Upřeně sledoval, jak se z té malé díry v žulové skále začínají vynášet drobné, průsvitné krystaly. Vypadaly jako sklo, ale měly podivný, fialový nádech. V tu chvíli se z hloubky díry ozval zvuk. Nebyl to šum vody, ale rytmické, kovové tlukání. Jako by někdo hluboko v nitru hory udeřil kladivem do kovové desky. Tři krátké údery, dlouhá pauza a znovu tři krátké údery.
„Slyšeli jste to?“ vydechl Riedel.
Hrabě Clam-Gallas, který mezitím sestoupil k nim, ztuhl. „V tomto údolí nejsou žádné šolchy ani staré doly. Je to masivní žula.“
Muži utichli. Tlukání pokračovalo, pravidelné a naléhavé. Zimmermann nařídil okamžitě díru zaplnit cementem a mlékem, aby se stavba nezdržela. Nechtěl vědět, co je pod nimi, chtěl jen, aby voda z roku 1897 už nikdy nenapadla město. Pracovníci s rvací vervou zalili otvor hustou směsí. Beton zasychal rychle a tajnost byla pohřbená pod tunami kamene a vápna.
Když byla hráz v roce 1904 zkolaudována a voda začala zaplňovat údolí, vše vypadalo v pořádku. Voda stoupala pomalu a hladina se zrcadila v slunci. Jenže Riedel, který často procházel korunu hráze, si všiml něčeho zvláštního. V dny, kdy byla hladina nejvyšší, se z odpadního žlabu s kaskádami neozýval jen šum padající vody.
Kdo stál u paty hráze v naprostém tichu, mohl zaslechnout to samé tlukání. Tři krátké údery. Dlouhá pauza. Tři krátké údery.
Zimmermann se o tom nikdy nedověl, nebo předtím zavřel oči. Riedel však tajně zapisoval do svého deníku, že voda v nádrži Harcov není jen z řek a potoků. Věřil, že pod tíživou zděnou hrází, v onom zaplněném otvoru, zůstalo něco uvězněno. Něco, co nebylo z tohoto světa, nebo z této doby, a co se pokoušelo komunikovat s povrchem skrze rytmus, který nezná žádný lidský jazyk.
Dnes, když se člověk projde po břehu a přiloží ucho k chladnému kameni staré hráze, může pocítit, jak se v hloubkách země něco pohnulo. Ten zvuk tam stále je, skrytý pod vrstvami betonu a času, čekající na chvíli, kdy se hráz znovu otevře.