Příběh: Peterkův dům
„Podívejte se na ty křivky, jsou to hříchy v kameni!“ vykřikl pan Bedřich z hloubi vestibulu a prudce udeřil dlaní do hladkého povrchu zdi. Jeho hlas se rozlehlo po prostoru, kde se moderní linie secese střetávaly s tichem nově vzniklého domu. Bedřich, starší úředník s pečlivě vyváleným knírem, stál v Peterkově domě a s odporem hleděl na všechno, co bylo příliš nové, příliš odvážné, příliš jiné.
Vedle něj stál mladý malíř Viktor, který v dlani svíral skicovník. Viktor mlčel, ale jeho oči hlučněji než Bedřichov křik oslavovaly odvahu architekta. Vzduch v budově voněl čerstvou vápnem, lněným olejem a drahým tabákem, který zbyval po bankéři Peterkovi. Právě v tu chvíli se z horního patra ozval zvuk, který do sterilní čistoty nového domu nepatřil. Byl to tichý, rytmický šelest, jako když někdo táhne těžký hedvábí přes vyleštěné parkety.
Oba muži ztuhli. V domě by v tu chvíli neměli být žádní hosté. Bedřich ztichl a zpodpramení se podíval k Madoně nad vstupem, jejíž kamenný pohled je sledoval s neznatelným úsměvem. Viktor bez slova vykročil směr schodů. Chtěl vědět, kdo narušuje ticho v tomto paláci moderny.
Když vystoupali do bytu bankéře, v prostorách vládlo zvláštní, tlumené světlo. V jedné z komnat, kde na stěně trůnil triptych Jaro, našli něco, co jim vyrazilo dech. Uprostřed místnosti stála žena. Neměla na sobě šaty z roku 1899, alevše na ní působilo zastranicky. Její plášť byl z látky, která v Praze té doby neexistovala, s barvami, které se měnily podle toho, jak se kolem ní pohybovali. Stála s hřbetem k nim a prsty lehce přejížděla po plátně Preislera, jako by hledala v obraze nějaký tajný vchod.
„Kdo jste a jak jste se sem dostala?“ vyhrkl Viktor.
Žena se pomalu otočila. Její obličej byl krásný, ale oči měly hloubku, která v nich nebylo možné pojmout. Nepodívala se na muže, ale na samotné stěny domu. Usmála se, ale byl to úsměv někoho, kdo zná konec příběhu, zatímco ostatní jsou teprve v první kapitole. Bez jediného slova zvedla ruku a ukázala k oválné arkádě v přízemí, která skrz okna vypadala jako obří oko hledící do města.
Vteřinu poté, než Bedřich stihl vykřiknout pro pomoc, žena prostě zmizela. Nebyl to pohyb, nebyl to běh do vedlejší místnosti. Jedno bliknutí oka a prostor, kde předtím stála, byl prázdný. Zůstala po ní jen jedna věc. Na okraji triptychu Jaro ležel malý, kovový předmět, který vypadal jako klíč, ale neměl žádné zuby, jen podivné rýhy a vrásky.
Bedřich se ztřesal. „Je to ďábelské klamení! Tohle místo je prokleté svou novotou!“
Viktor však klíč zvedl. Kov byl ledový, přestože v místnosti bylo teplo z kamínov. Malíř věděl, že tato žena nepatřila do jejich času, nebo možná patřila do času, který teprve přijde. V tu chvíli si všiml, že na plátně Preislera přibyla jedna malá detaily – v rohu obrazu, kde dříve byla jen tráva, teď stála malá, téměř neviditelná postava ženy v podobném plášti, jaký měla návštěvnice.
Bedřich dům opustil s přesvědčením, že se v něm nesmí zdržovat. Viktor však zůstal. Každý den se vracel k těm oválným obloukům a hledal v nich odpověď na otázku, kam ten klíč pasuje. Zkoumal každou spáru v omítce, každý detail v vestibulu, každé zakoutí Peterkovy rezidence. Nikdy nenašel zámek, který by klíč přijal.
Klíč zůstal v jeho držení až do konce života, ale tajemství ženy s barevným pláštěm zůstalo neřešené. I dnes, když člověk vstoupí do budovy a pohlédne na Madonu nad vchodem, může mít pocit, že ta kamenná postava stále hlídá někoho, kdo se jednou vrátí, aby otevřel dveře, které nikdo jiný nevidí.