Příběh: hamr v Popovicích
„Tři údery kladiva víc, Matěji, a pak to zastavte!“ zakřičel Jan z Popovic a přisekl dlaní do horkého kovu. Vzduch v dílně byl hustý, chutnal po síře a spáleném uhlí, zatímco z klenuté kuchyně v srdci domu unikal pach husté polévky. Jan stál v centru renesanční stavby, kde se stínů vysoké střechy dotýkaly plameny z ohniska.
Matěj, mladý pomocník s tváří špinavou od sazí, poslechl. Poslední tři rány zazněly jako hrom, který otřásl celým domem i zděmi přilehlých chlívků. V tu chvíli se však stalo něco, co v popovickém hamru nikdo neviděl. Zvuk posledního úderu se neodrážil od stěn, ale jako by byl pohlcen. V dílně nastalo absolutní ticho, přestože venku, za zděným plotem, stále mohutně hučela voda v Huťské strouze.
Jan ztuhl. Podíval se na rozžhavený kus železa na kovadle. Kov nebyl jen červený, začal vyzařovat podivné, modravé světlo, které nepatřilo do žádné pece. Jan natáhl ruku, aby kov odložil, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, z kouta místnosti vystoupil muž. Nebyl to nikdo z jejich lidi. Měl na sobě plášť barvy starého stříbra, který se v polomraku místnosti vlnil, přestože v místnosti nefoukal ani průvan.
„Hledám cestu zpět k prameni,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drcení štěrku v potoce.
Jantův hlas mu uvízl v hrdle. Uhnul k boku a přišel k oknu, skrze které viděl své šestidílné skla rozkouskovat světlo venkovního dvora. Cizinec nešel k vchodu, ale zamířil přímo k malé, zděné klenbě v centru budovy. Jeho kroky byly neslyšné, přestože podvzdušně vibroval celý dům. Jan viděl, jak muž položil ruku na zeď a v místě doteku se omítka začala měnit v průhledné sklo.
„Kdo jste?“ vyrazil Jan konečně a sevřel v dlani rukojeť kladiva.
Muž se na něj podíval. Neměl oči takové, jaké mají lidé; v jeho zornicích kolovala voda, přesně stejným proudem, jakým tekla Litavka do kanálu. „Jsem ten, kdo udržuje rytmus vody, aby vaše kladiva mohla bít. Ale rytmus se změnil. Někdo v horním proudu zastavil čas.“
S těmito slovy muž neodešel dveřmi. Jan i Matěj sledovali s otevřenými ústy, jak se postava v stříbrném plášti pomalu rozpustila v samotné zdi. Nebyl to trik ani klam. Muž prostě přestal být pevným tělem a stal se součástí kamene a malty. Jen modravý záhar na kovadle pomalu vyhasl a v místnosti se znovu rozhostil pach žvouného železa a kouře.
Jan okamžitě vyběhl ven. Přeběhl po dřevěném můstku přes Huťskou strouhu, kde voda stříbrně pěnila a málá se v prudkém proudu. Vyběhl až k samotnému potoku, aby zjistil, zda někdo u přehrady neprovádí nějaké změny. Voda sice tekla, ale Janovi připadalo, že její šum giờ zní jinak. Byl v něm slyšet rytmus, který neodpovádal přirozenému toku řeky, ale připomínal pravidelné údery kladiv v hamru.
Celé roky se Jan vracel k onomu dni. Zkoumal každou spáru v klenuté kuchyni, tloukl do zdí a naslouchal, zda v nich nezná šepot vody. Zjistil, že v určitých hodinách, když slunce dopadne pod určitým úhlem na mansardovou střechu a voda v kanálu zrychlí, se v domě objeví ten samý modravý záhar.
Když v roce 1887 hamr ukončil svou činnost a část zařízení byla zbourána, starý Jan, už v hlubokém stáří, stál na můstku a plakal. Nebyla to lítost nad ztraceným řemeslem, ale strach z toho, že s rozborem dílen zbylo v domě jen ticho, které už nikdo nedokázal přerušit.
Kdo dnes přejde po onom starém můstku a přiloží ucho k chladným zdním stěnám renesanční budovy, možná uslyší, jak hluboko v kameni stále bije srdce z tekutého železa a vody.