Příběh: Žižkova mohyla
Vít Kárník svíral v promrzlých dlaních hrudku české země tak křečovitě, až se mu hlína sypala mezi prsty jako šedý popel. Podzimní vítr rval z okolních strání poslední žluté listí a bičoval jeho shrbená záda, zatímco o několik kroků dál hlučel dav lidí, kteří sem přišli slavit.
Julius Grégr utřel kapesníkem pot z čela a nespokojeně podupával v blátě. Dvacet tisíc duší zaplnilo celé prostranství kolem nového kamenného sloupu a jejich hlasy splývaly v jediný obrovský, dunící úl.
„Musíme začít, než se rozprší,“ křikl Grégr přes hlava moře a stiskl rameno mladého muže v prvorepublikovém kabátě.
Jan Otto, rodák z nedalekého městečka, jen kývl. V kapse tiskl dopis od architekta Wiehla a v duchu si přehrával každý kámen, který byl s takovou námahou přivezen z různých koutů vlasti. Sedmdesát kvádrů. Každý z nich nesl příběh nějaké obce, spolku nebo člověka, který věřil, že mrtvý vojevůdce ještě neřekl poslední slovo.
František Ladislav Rieger se mezitím prodíral davem vpřed. Jeho plnovous vlál ve větru a oči mu zářily slavnostním leskem. Věděl, co tahle chvíle znamená pro celé národní obrození. Lidé z Čech, Moravy i vzdálených krajů sem nepřišli jen proto, aby uctili památku slepého bojovníka, který zde vydechl naposledy v náručí Michala Koudele ze Žitenic. Přišli proto, aby ukázali, že jejich řeč a jejich hrdost nezemřou s ním.
Vít Kárník se pomalu zvedl z kolen. Kalhoty měl potřísněné hlínou z místa, kde dříve stávalo jen pusté pole a občasný bezový keř. Na tom samém pozemku, který kdysi dávno prodal Grégrovi, teď stála sedmnáct metrů vysoká kamenná hora zakončená kalichem. Ten kovový lesk na špici bodal do očí každého, kdo vzhlédl vzhůru k obloze.
„Dívej se, Víte,“ zašeptal sám pro sebe, když kolem něj procházel hlouček zpívajících studentů.
Vzpomínal na den, kdy tudy procházely první povozy s kameny. Pamatoval si zpocené koně, prach z cest a tiché modlitby starých lidí, kteří přicházeli přiložit ruku k dílu bez nároku na mzdu. Byla v tom zvláštní síla. Nikdo z nich nevěděl, zda tato stavba vydrží zítřejší vichřice, ale přesto stavěli. Chtěli vytvořit něco, co přetrvá lidskou malichernost.
Rieger vystoupil na provizorní řečnický stupínek. Zvedl paži a dav rázem utichl. Ticho, které padlo na žižkovské pole, bylo tak hluboké, že bylo slyšet, jak kdesi v dálce křičí jestřáb nad lesem.
„Bratři a sestry!“ pronesl Rieger hlasem, který se nesl daleko přes koruny stromů. „Nepřicházíme sem slavit jen smrt velkého muže. Přicházíme potvrdit, že duch, který vedl jeho vojska, žije v každém z nás!“
V té chvíli se roztrhla mračna a nad vrcholem kamenného kuželu, kde se tyčil kalich, prosvitnul ostrý paprsek slunce. Osvětlil vytesaná jména bitev na římse – Praha, Plzeň, Sudoměř, Kutná Hora, Německý Brod. Písmena zářila v novém světle, jako by je někdo teprve před chvílí vysekal do žuly.
Jan Otto pohlédl na Grégra a oba muži věděli, že mise je splněna. Stavba stála. Její základy byly pevné, spáry zalité maltou a lidská touha po svobodě dostala hmatatelnou podobu.
Ale o kus dál, uprostřed nedalekého zoráno pole, kde podle starých pověstí padla Žižkova hlava na zem, zůstávalo místo nepoznamenané žádným kamenem. Tam se žádné slavnosti nekonaly. Tam lidé nechodili s prapory.
Vít Kárník pomalu vykročil tou davem zpět ke své chalupě. V kapse stále žmoulal zbytek suché hlíny a v ústech cítil chuť prachu a starého potu. Věděl své. Kámen na mohyle unese tisíce jmen a unese slávu řečníků, ale skutečné tajemno toho konce zůstane navždy skryté tam v tom tichém poli, kde o sobě ví jen vítr a hluboká česká země.