Příběh: Občanská plovárna

„Tady to končí, vy šílení vojáci, vracujte se k vašim zbraním!“ zakřičel Arnošt z Pfuolu a prudce přetlačil těžké dřevěné vraty, aby oddělil své muže od rozhořčeného davu pražanů. Vzduch kolem nich byl hustý, prosycený pachem vlhké řeky a čerstvého dřeva z vorev, které se v proudu Vltavy neklidně kolébaly. Byla doba, kdy se voda v Holešovicích ještě chovala jako živý tvor, nepredictabilní a prudký, a právě v tomto chaosu stál Arnošt, muž s tváří vytesanou z žuly, který chtěl naučit vojsko plavat, aby se v hloubkách neutopili jako štěněta.

Jenže v ten den se stalo něco, co v žádném vojenském rejstříku nezáznamenali. Arnošt zpozoroval uprostřed vřavy postavu, která do tohoto hřívelu vůbec nepatřila. Byla to žena v šatech z jemného hedvábí, které se v bílé barvě leskly jako sníh v červenci. Stála naprosto nehybně na samém okraji plovoucího bazénu, nohama na mokrém dřevě, a hleděla do hloubky vody s výrazem, jako by tam hledala ztracený klenot. Její přítomnost byla tak neskladná, že i hádající vojáci na okamžik zmlkli.

Arnošt k ní přistoupil, doprovázen tichem, které bylo náhle hloubší než samotná řeka. Když se k ní přiblížil, ucítil vůni starého růžového sboru a suchého pergamenu, vůni, která do plovárny, kde vládla vlhkost a pot, nepatřila. Žena se na něj ani nepodívala. Její prsty lehce přejížděly po hrubém povrchu vory, jako by hladila starého přítele.

„Tady byla zahrada,“ zašeptala, a její hlas zněl jako šumění listů v dálce, přestože stála jen pár kroků od něj. „Tady stál kostelík svatého Michala. Slyšíte ho? Ten zvon, který už dávno mlčí?“

Arnošt z Pfuolu se zamračil. Věděl, že na tomto místě kdysi byla zahrada Marie Manriquezové de Lara, ale to bylo předtím, než se tu začalo plavat a cvičit. Žena však mluvila tak, jako by tu stála právě teď, obklopená květy a tichem modliteben. Vteřinu poté, než stihl odpovědět, žena vykročila vpřed. Nebyla to cesta do vody, byl to skok do prázdnoty.

Všichni přítomní zadrželi dech. Očekávali plesknutí o hladinu a zoufalý boj o vzduch. Ale voda zůstala klidná. Žádný proud se nerozvířil, žádná vlna nenarazila do dřevěných stěn vorev. Žena prostě zmizela. Jako by ji řeka nepohltila, ale jako by ji prostor kolem plovárny vymazal.

Arnošt z Pfuolu se vrhl k okraji a sáhl do vody, ale prsty cítil jen ledový chlad Vltavy. Na dřevě vory však zůstal jeden jediný předmět: malý, vyřezaný kamínek s rytým křížem, který byl úplně suchý, přestože ležel v místě, kde se právě před chvílí rozstříkla voda.

Tato událost se stala tajnou. Arnošt ji nikam nezapsal, jen v noci dlouho hleděl na ten suchý kamínek a přemýšlel o tom, zda je možné, aby se čas v Holešovicích v některých místech přestal hýbat. Když pak o deset let později, v červenci roku 1840, byla otevřena nová Občanská plovárna s jejími vznešenými klasicistními sloupy, mnozí tvrdili, že v tichých hodinách, kdy řeka ztiší svůj řev, lze v budovně slyšet jemný šelest hedvábí.

Někteří říkají, že ta žena stále hledá cestu zpět do své zahrady, která byla zakopána pod vrstvami betonu, dřeva a plaveckých bazénů. Jiní věří, že v tom místě existuje trhlina, kterou lze otevřít pouze v okamžiku absolutního ticha.

Kdo dnes vstoupí do sálů plovárny, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z řeky, ale z hloubky století. A pokud se přiloží ucho k zdivům, možná uslyší ozvěnu zvonu, který už dávno neexistuje, a uvědomí si, že pod nohama šlapou po neviditelné zahradě, která odmítá být zapomenuta.