Příběh: Socha svatého Jana Nepomuckého (Nový Bydžov, park)
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je ten dopis?!“
Matěj vrazil dlaní do vlhkého pískovce, zatímco mu z tváře stékal studený letní déšť. Prsty měl ztuhlé a špinavé od kamenného prachu. Před ním stála nově dokončená postava svatého Jana, která se zrovna vteřiny předtím zrodila z rukou neznámého mistra. Byl patnáctý července roku 1749 a vzduch voněl po mokré zemi a čerstvém vápně.
Matěj nebyl řezbář, byl to syn místního obchodníka, který v srdci nosil tajemství, jež by ho mohlo stát všechno. V levé ruce svatého, tam, kde byl vytesán oválný předmět, cítil pod prsty malou, neznatelnou spáru. Právě tam, do hloubi kamenného podstavce, vložil před hodinou zapečetnaný dopis adresovaný ženě, kterou miloval, ale kterou mu rodina zakázala i zmínit. Byla to dcera šlechtice z nedalekého panství, a jejich spojení bylo v očích světa hříchem.
„Najdu ho, přísahám, že ho najdu!“ zasyčel za ním hlas jeho staršího bratra, Kristiána.
Kristián stál v krátké vzdálenosti, jeho těžké boty bláznily v blátě. V rukou svíral bič a v očích měl ten druh nenávisti, který se v rodině dědil jako majetek. Matěj se prudce otočil a opřel se zády o chladný kámen sochy. Cítil, jak mu pod rouchy svatého, který ho nyní chránil jako tichý svědek, tluče srdce až v hrdle.
„Nic jsi neviděl, Kristiáne. Jdi pryč, než tě uvidí stráž u kostela,“ vyhrkl Matěj a snažil se, aby se mu hlas netřásl.
Bratr se zasmál, byl to suchý, krutý zvuk, který přehlušil vzdálený zvon kostela Nejsvětější Trojice. „Myslíš si, že jsi chytrý? Myslíš si, že ten kámen tvé tajné sliby uchová? Ten svatý, co tam stojí, slibuje mlčení, ale já ti slibuji bolest.“
Kristián udělal krok vpřed. Matěj instinktivně ruku položil na prsa, přesně tam, kde ji měl položený kamenný svatý. V tu chvíli se z mraků proseklo jediné ostré světlo, které dopadlo na pět hvězd v kamenné svatozáři. Ten záblesk na okamžik oslepil Kristiána a Matěj využil šance. Prudkým pohybem se vytrhl a utekl směrem k úzké ulici, která dnes nese jméno Klicpera, zanechávajíc za sebou brata i pískovcového strážce.
Matěj věděl, že dopis zůstane v kameni. Byla to sázka na čas. Věřil, že až jednou v životě bude schopen přijít pro svou milenku, dopis vyjmou a jejich cesta bude volná. Byl to pakt s kamenem, mlčení, které mělo být věčné, dokud se neprobudí pravda.
Jenže osud má v rukou dláto, které řeže jinak, než si člověk přeje. Matěj nikdy nenávratně nevrátil. Války, nemoci a rodinné spory ho odtahovaly pryč, až nakonec zmizel v zapomnění cizích zemí, aniž by kdy mohl své tajemství vylouštit z pískovce.
Socha zůstala stát. Stala se součástí města, její tvář zčernala od času a prachu, její podstavec s mušlí a volutami přetrval generace. Lidé kolem ní procházeli, modlili se, stínili se v jejím stínu, aniž by tušili, že v hloubi kamene, někde pod vrstvou času a možná i pod nánosem pozdějšího tmelu, spí slova, která nikdy nedošla k adresátce.
Když v roce 1911 sochu přenesli do parku, nikdo z dělníků nezaznamenal nic zvláštního. Jen lehké zachvění, jako by kámen konečně vydechl.
Dnes tam stojí v tichu parku, obklopen zelení, a její pískovcová ruka stále drží paládium. Kdo se však podívá velmi pozorně na poškozený reliéf klečící postavy v podstavci, možná pocítí ten zvláštní chlad, který není z kamene, ale z nevyřčeného sbohem, který v hloubi pískovce stále čeká na svého čtenáře.