Příběh: hospoda Bílý beránek
„Podepište to, Vavřinci, a ušetřete nás obou dalšího čekání v tomto prachu,“ sykl Jan Arnošt Staffgotsch a položil těžký pergamen na dubový stůl. Vzduchem se vznášel pachtivý aroma drahého tabáku a vlhkého konského potu z dvora, kde právě odjížděla karavana směr Norimberk.
Vavřinec Kubr se nedíval na papír, ale na své ruce, které měly hluboké rýhy od práce na poli a v lomu. V místnosti bylo ticho, jen v koutě praskalo dřevo v krbu a zvenčí dopadalo ostré světlo, které prořezávalo prachové klety v sálech novenavstaveného hostince. Bílý beránek stál v plné kráse svého začátku, s čerstvou omítkou a pýchou rychtáře, který do každého kamene vložil svůj pot.
Purkrabí Staffgotsch netrpěl zpoždění. Jeho prsty, zdobené zlatem, netrpělivě bubnovaly o stůl. Chtěl mít v Praze řád, chtěl mít cesty zmapované a držby potvrzené. Vavřinec však v tu chvíli ztuhl. Z okna, které vyhlíželo k rybníčku a loukám, spatřil něco, co tam být nemělo.
Na cestě, přesně v místě, kde se křižovaly cesty do Plzně a Prahy, stála postava. Byl to muž v šatách tak starých, že vypadaly jako z jiné doby, s kůží šedou jako popel z vyhořelé pece. Postava se nehýbala, jen hleděla přímo do oken hostince. Vavřinec pocítil, jak mu zrazu ztuhla krev v žilách. Muž neměl stín, přestože slunce pálilo do střechy s plnou silou.
„Co zíráte, Kubru? Podepište to!“ zařval Staffgotsch a udeřil dlaní o stůl tak, že sklenice s vínem poskočily.
Vavřinec se prudce otočil zpět k purkrabímu, ale když znovu pohlédl ven, cesta byla prázdná. Zůstala tam jen hluboká, černá stopa v prachu, jako by tam někdo položil rozžhavené železo. Právě v ten moment Vavřinec podepsal dokument, který z něj dělal uznaného majitele tohoto místa. Věřil, že s tímto podpisem získá klid, ale v hloubi duše věděl, že právě teď něco vpuštěl do svého domu.
O několik let později, když hostinec vzkvétal a v sálech zněl smích cestujících, začaly se dít věci, které Vavřinec nedokázal vysvětlit. Někdy v noci, když v budově všichni spali, slyšel z prázdného dvora zvuk ovcí. Nebyl to však zvuk živých zvířat. Bylo to tiché, bolestné blečení, které znělo jako lidský pláč. Když vyběhl ven s lampou v ruce, našel v blátě u rybníčku stejnou černou stopu, jakou viděl v den podpisu.
Jednoho večera přišel do hostince cizinec. Neměl jméno, neměl peníze, pouze starý klíč z kovu, který v dlani zvláštně žhnul. Sedl si do nejtemnějšího kouta, objednal si sklenici piva a celý večer nemluvil. Jen pozoroval. Vavřinec ho sledoval s hrůzou, protože muž měl stejné šedé oči jako ta postava z cesty.
Když ráno přišel Vavřinec uklidit sál, muž byl pryč. Na stole však nezanechal mince, nýbrž malý kousek spáleného dřeva, který byl stále horký na dotek. V ten moment Vavřinec pochopil, že Bílý beránek není jen zastávkou pro cestovatele, ale bránou pro něco, co hledá cestu zpět.
Vavřinec se pokusil tajemství pohřbít v záhradách a v rybníčku, ale stopa v prachu se v průběhu desetiletí v rodině Kubrů objevovala znovu a znovu. Objevovala se před velkým požárem v roce 1840, jako by ho předzvěstovala. Objevovala se v dobách, kdy se majitelé snažili o obnovu. Jako by budova byla vázána k něčemu, co nepatří do světa živých, k něžkému se vázal ten první, tajemný podpis.
Dnes už z Bílého beránka nezbylo ani jedno kamínko. Betonové zdi novostavby a hluk aut na křižovatce zahalily vše. Jen přesto, že budova zmizela v roce 1985, lidé, kteří v tichu procházejí kolem čísla 1110, občas cítí zvláštní chlad, i když je horký srpen.
Kdo tam stojí dostatečně dlouho a zmlčí, může zaslechnout tiché, bolestné blečení, které nevychází z hrdla zvířete, ale z hloubky země, kde pod asfaltem stále spí tajemství, které Vavřinec Kubr nikdy nedokázal vyprávět.