Příběh: Českobudějovická radnice
„Tancovat nesmíte, jinak se vám celá tato stavba sesype na hlavy!“ zaječel purkmistr s tváří rudou jako zralé jabloko a prudce udeřil pěstí do dubového stolu.
Matěj, mladý pomocník v lékárně, ztuhl s rukou nataženou k dívce, jejíž šaty z jemného plátna voněly po levanduli a čerstvém mýdle. Kolem nich v sálech radnice vřelo. Byl rok tisíc pětistě padesát dva a vzduchem se vlnil těžký pach sůly, která byla v prostorách budovy skladována hned vedle zbrojnice. Právě tento kontrast mezi luxusem svatební hostiny a pachutí zbrojního skladu dodával dni zvláštní pálivý nádech.
Královna Anna Jagellonská, která zde před časem přebývala, zanechala v těchto zdech stín své vznešenosti, ale dnešní hosté byli z mnohem pozemnějšího claysu. Matěj se podíval na strop a pak na praskliny v omítce. Radnice, spojená z dvou starých domů, sice vypadala mohutně, ale v hloubi srdce věděl, že každé prudší zatřesení mohlo být posledním.
„Spravedlnost, pane purkmistře!“ vykřikl z davu Quirin Mašťovský, muž s očima, které viděly víc, než chtěly. „Jak můžete zakázat tanec v den sjednocení dvou rodů? Je to krutost!“
Purkmistr jen odfrkl a ukázal prstem na tlusté zdi. „Je to rozumnost! Tato budova drží pohromadě jen díky boží milosti a několika vrstvám malby. Kdo chce riskovat, že se zřítíme do sklepa, kde kdysi Knoll uložil své sůly?“
Matěj se znovu podíval na svou nevěstu. V jejích očích viděl vzdor. Bez jediného slova se k ní přisunul. V sále zavládlo ticho, přerušované jen vzdáleným křikem obchodníků z náměstí, kde se v hżmótu trhu prodávalo vše od ryb až po kůže. Vzduch byl hustý a horký, cítit bylo prach z cest a žár z kuchyní.
Matěj nezačal tancovat. Místo toho začal velmi pomalu a rytmicky tleskat do dlaní. Jeden tleskot. Druhý. Třetí. Dav ho začal následovat. Nebyl to tanec, byla to jen společná rytmická píseň ticha. Purkmistr zmateně zíral. Nemohl zakázat tleskání, protože tleskání nezatřásalo základy domu.
„Co to děláte?“ zasyčel purkmistr a snažil se přehlušit zvuk, který se začal rozlévat po sále jako vlna.
„Jen oslavujeme stabilitu vašeho úsudku, pane,“ odpověvěl Matěj s úsměvem, který byl v té chvíli nebezpečně ironický.
V ten moment se ozval hluboký, hrozivý zvuk. Nebyl to hroutící se strop, ale zvuk z hloubky země, dutý a temný. Všichni ztuhli. Purkmistr zbledl a okamžitě se začal v couvat směrem k východu, přestože se snažil zachovat tvář vládce. Všichni věděli, že pod jejich nohama leží staré sklepy, tajné chodby a zbrojnice plná prachu, který čeká na jedinou jiskru.
Když se prach usadil a zjistilo se, že šlo jen o zavřené dveře do zbrojnice, které rozfoukal průvan z náměstí, Matěj chytil svou nevěstu za ruku a vteřinu poté, než purkmistr stačil znovu zakřičet, ji roztočil v jednom prudkém, šíleném kolečku. Byla to jedna jedina sekunda neposlušnosti, která v tu chvíli chutnala sladší než nejlepší víno z místních vinic.
Budova zůstala stát. Přestože se později proměnila v barokní klenot s třemi věžemi a sochami na attice, v jejích základech zůstala uložena paměť na všechny ty, kteří se zde báli tancovat.
Kdo dnes vstoupí do sálů radnice a pohlédne na fresku Šalamounova soudu, možná pocítí zvláštní chvění pod nohama. Není to však statika budovy, ale ozvěna zakázaného tance, který se kdysi odehrál v tichosti a strachu.
Kdo z nás dnes z riskne tancovat tam, kde se kdysi vládlo strachem z vlastní váhy kamene?