Příběh: Dům Perun
„Tady to končí, pane kancléři, vaše komnata je v prvním patře,“ pronesl správce domu s hlubkým uklonem, zatímco jeho boty rytmicky klapaly o dřevěnou podlahu pavlače. Otto von Bismarck však neodpovídal. Zastavil se náhle, až se mu podpatky zatřesly o desky, a zvedl zrak k pruským klenbám, které nad nimi tvořily kamenný strop. Vzduchem se vznášela těžká vůně síry z lázeňských pramenů smíšaná s vůní starého dřeva a vaku lněného plátna.
Bismarck nehleděl na luxus vybaveného pokoje, ale na stín, který se v koutě chodby pohnul. Byl to jen krátký záblesk něčeho šedého, něco, co nepatřilo do řádu tohoto domu. Kancléř, muž, který vládne železem a vůlí, zúžil oči. Jeho ruka se křečovitě sevřela kolem rukojeti hůlky.
„Kdo tam je?“ zahřměl hlas, který otřásal stěnami celého domu.
Správce ztuhl. Rozhlédl se kolem sebe, ale pavlač byla prázdná. Jen chladný průvan z vnitřního dvora vánl po chodbě a rozvévat krajku na jeho límci. „Nikdo, pane. Jen vítr v křídlech, která přibyly před několika lety.“
Bismarck však neustoupil. Vstoupil do pokoje, ale dveře nezatnul. Celou noc nespal. Seděl v křesle, zády k oknu, a sledoval dveře vedoucí na pavlač. V domě bylo ticho, jen občasně zakřupal krb a v dálce v ulici Tržiště zvonily kočáry. Kolem půlnoci se však stalo něco, co zlomilo i jeho pevné nervy.
Z chodby se ozval zvuk. Nebylo to kročení, ale jemné, rytmické škrábání, jako by někdo vlekl po dřevě těžký kus pergamentu nebo řetízky. Zvuk se blížil k jeho dveřím, zastavil se a poté začal pomalu klesat dolů, směrem k přízemí, k remízám a starým sklepům.
Bismarck vstal a vyběhl na pavlač. Světlo svíčky v jeho ruce vrhalo dlouhé, tančící stíny na bílé zdi. Vstoupil do prostoru mezi pokoji, kde se klenutí stahovaly do úzkých pasů. Tam, v prázdnotě chodby, našel něco, co tam být nemělo. Na práh jeho pokoje byla položena malá, porcelánová miska s čistou vodou a jedním jediným černým kamenem, který nebyl z tohoto kouta světa.
Když se ráno vrátil k správci, jeho tvář byla šedá. „Kdo z vás má přístup k mým pokojům?“
Správce jen zmateně rozpravěl o zámcích a klíčích, které nikdo nepoužil. Bismarck však věděl, že nešlo o lidského vetřelce. Vzpomněl si na staré vyprávění o lidech, kteří tento dům stavěli, o tajemstvích, která zůstala zaklednutá v pruských klenbách a českých plackách.
Během svého pobytu v Karlových Varech se kancléř změnil. Už to nebyl tenž dravý státník. Často ho viděli, jak stojí na pavlači a hledí do dvora, jako by naslouchal něčemu, co ostatní neslyšeli. Jednou večer, krátce před svým odjezdem, byl spatřen, jak mluví do prázdna, přičemž jeho hlas byl tichý, téměř prosbijný.
V den, kdy dům opouštěl, nechal na stole dopis pro majitele, ale neobsahoval žádné instrukce k platbě. Stála v něm jediná věta: „Tento dům pamatuje věci, které by měly zůstat zapomenuty, ale ony odmítají odejít.“
Bismarck odjel, ale tajemství zůstalo vázáno na tyto zdi. Kdo dnes projde chodbami domu Perun, může cítit ten samý chlad, který v roce 1864 zmrazil krev v žilách nejmocnějšího muže Evropy. V tichých hodinách, když se město zklidní, se z hloub klenb stále ozývá to samé rytmické škrábání, které hledá cestu zpět na pavlače.
Ten, kdo jednou vstoupí do stínu těchto klenb, už nikdy neodejde úplně prázdný, protože dům Perun stále střeží odpověď na otázku, kterou Bismarck nikdy nedokončil.