Příběh: Vinohradský hřbitov
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“ vykřikl Bedřich a prudce zatřásl rameny muže, který stál v hlubokém stínu čerstvě vykopaného hrobů. Vzduch byl těžký a vlhký, prosycený pachem mokré hlíny a rozkládajících se květů, které v srpnovém žáru roku 1885 rychle vadly. Bedřichovi stékal pot po zátylku a v dlaních mu třely kovové klíče od brány, které právě v ručníku utajil.
Muž před ním, vyzáblý pan v šedém plášti, který se jmenoval Viktor, jen tiše zasmál. Jeho oči byly zastřené, jako by neviděl Bedřicha, ale něco mnohem vzdálenějšího. V ruce svíral malý, zdobený stříbrný klíček, který v prudkém sluncibleskl jako šíleně.
„Zde, kde se právě teď rodí ticho pro bohaté z Vinohrad, je jediný prostor, kde pravda zůstane skrytá,“ zašeptal Viktor hlasem, který zněl jako šelest suchého listoví.
Bedřich ho prudce odstrčil. Kolem nich se tyčily první mramorové kříže a monumentální hrobky, které právě dokončovali kameníci. Všechno zde bylo nové, čisté a přísně uspořádané, ale mezi těmito řádky mramoru se rozlila zvláštní, neklidná atmosféra. Bedřich věděl, že Viktor není z tohoto města, a přesto znal tajemství, která by mohla zotřásti celým pražským měšťanstvem.
„Ukaž mi to, nebo přísahám, že tě odtud odtáhnu za vlasy,“ zavrčel Bedřich a udělal krok vpřed.
Viktor se pomalu otočil k jedné z nových, hlubokých jám. Bez jediného slova se sklonil a do černé, vlhké země hluboko pod úroveň povrchu vložil malou železnou schránku. Pak ji zasypal hrobníkem s takovou precizností, že povrch zůstal naprosto hladký. Bedřich se vrhl vpřed, aby schránku vyhrabal, ale v ten moment se stalo něco, co mu zastavilo srdce.
Z ticha hřbitova se ozval zvuk, který zde neměl být. Byl to čistý, vysoký tón zvonku, přestože v areálu nebyl v té době žádný zvon. Zvuk přicházel ze země. Bedřich ztuhl. Cítil, jak mu mrazí v zádech, i když slunce pálilo do kůže. Viktor se na něj podíval s úsměvem, který nebyl lidský.
„Teď už je to součástí hlíny. Kdo bude mít odvahu hledat, musí nejprve pochopit, proč jsou mrtví mlčící,“ řekl Viktor a v jediném okamžiku, kdy Bedřich zamrkal, byl pryč.
Bedřich zůstal stát sám uprostřed nově založeného pohřebiště. Prudce začal hrabat hlinu prsty, až se mu pod nehty zapálila špína a krev. Hrabal a hrabal, ale po několika centimetrech narazil na tvrdý kámen. Když se zhluboka podíval, zjistil, že pod povrchem není žádná schránka, ale masivní, starý žulový blok, který tam zjevně ležel desítky let, přestože byla tato parcela před hodinou ještě čistým polem.
V popudení a zmatku se rozhlédl kolem sebe. Všude kolem něj byly jen tiché hrobky a prázdná ulička z mramoru. Žádný člověk by nemohl zmizet tak rychle. Bedřich se pokusil vzpomenout na tvář toho muže, ale v hlavě mu zůstal jen ten neznámý, kovový zvuk, který stále vibroval v jeho uších.
Neznal odpověď na to, co Viktor do země uložil, ani jak mohl zničit zákony prostoru a času. Věděl jen, že někde pod nohama budoucích významných rodin, pod budoucí kaplí svatého Václava a mezi hroby budoucích prezidentů a umělců, leží něco, co nikdy nemělo být nalezeno.
Bedřich hřbitov opustil s pocitem, že ho někdo sleduje z hloubky země. Každý, kdo dnes prochází mezi těmito vznešenými hrobkami a cítí náhlý, nevysvětlitelný chlad v srpnovém horku, možná právě stál nad místem, kde se zastavil čas.
Klíček k pravdě zůstal v hrobové zemi, a jen tichý zvonek občas připomíná, že některé tajemství jsou pohřbena hlouběji než samotná těla.