Příběh: Dům u Zlatého jablka
„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde je to zlato?“ hřměl hlas, který rázem přehlušil hluk tržiště na Karlově náměstí. Matěj, obchodník s kořením, přitiskl záda k chladnému kameni domu a zúžiril oči. Před ním stál muž v těžkém plášti, jehož prsty nervózně bubnovaly o jílec meče. Vzduch kolem nich voněl po mokrém prachu, čerstvě pečeném chlebu a hnilobě z blízkých rýh, které kupci přivezli z cest.
Matěj se nepohnul. Věděl, že za ním, v hloubi domu s kamenným jádrem, které pamatovalo první řemeslníky, leží něco, co nemá cenu v mincích. V rukou svíral malý, vyřezaný předmět z tvrdého dřeva ve tvaru jablka. Nebylo to zlato, ale klíč k něčemu, co v Kolíně nikdo nesměl vyslovit nahlas.
„Tady nic nenajdeš,“ vycékl Matěj a klesl hlouběji do stínu podloubí. Chlad vlhkého kamene mu pronikal skrze vlněné šaty, ale v dlani hřál dřevěný symbol.
Muž v plášti se zasmál, byl to zvuk podobný drcení štěrku pod kopyty koní. „Tento dům má svaly z kamene, ale srdce z tajemství. Viděl jsem, jak jsi včera v noci stoupal do patra. Viděl jsem tvůj stín v okně, když měsíc stál v nejvyšším bodě.“
Matěj se prudce otočil a vběhl dovnitř. Dveře za ním s duněním dopadly. Okolo něj se rozprostřela tma klenutých chodeb, kde se odrazoval zvuk jeho vlastních kroků. Vzal cestu vzhůru, po schodech, které vrzaly pod jeho vahou. V prvním patře se zastavil u zábradlí. Kovové tyčové pruty s ovály se mu pod prsty zdály ledové. Nad ním se v klenbě zrcadlil světlo z jediného okna, vytvářející na stropě zvláštní, tančící vzory, které připomínaly mapu neznámého města.
Zatímco za ním v přízemí hřměly nadávky a dveře se otřásaly pod ranami pěstí, Matěj přistupoval k zdi. Tam, kde se stýkala klenba s římsou, spatřil malý otvor. Vložil do něj dřevěné jablko. Prásk. Zvuk byl tichý, ale v tichu domu zněl jako výstřel z kuše. Část zdi se pohnula, odhalila úzkou škvíru, ze které vyvanul pach starého pergamenu a sušených bylin.
„Vím, že jsi tam!“ křičel pronásledovatel, který už byl v domě.
Matěj se však neotočil. V škvíře nebylo zlato. Byl tam jen jeden jediný list papíru, přepsaný rukou, která už dávno zmrzla v hrobě. Přečetl si tři věty a v tu chvíli ztuhl. To, co tam stálo, popíralo vše, co věděl o svém vlastním otci a o tom, proč byl tento dům postaven právě zde, na křižovatce cest, kudy proudily zboží i lidi z celého světa.
Když muž v plášti vrazil do místnosti, našel Matěje stát u okna. Obchodník v ruce nedržel žádný poklad, jen prázdný kus papíru, který v ten moment začal v plamenech jediné svíčky mizet. Matěj se na něj podíval s klidem, který byl děsivější než jakýkoliv hněv.
„Hledal jsi bohatství,“ řekl Matěj tichým, chraplavým hlasem, „ale našel jsi jen pravdu, která nemá cenu v penězích. A ta pravda právě vyhořela.“
Muž v plášti ho chtěl chytit za krk, ale v ten moment se v domě ozvalo podivné zakvílání, jako by samotné zdi začaly mluvit. Zvuk přišel z hloubky základů, z míst, kde se klenby setkávaly s temnotou země. Obě muži ztuhli. V místnosti se najednou rozlil silný, nepřirozený pach zralých jablek, přestože byl hluboký zimní mraz a v domě nebyl jediný plod.
Když se prach z hádky usadil a muž v plášti s odporou odešel, Matěj zůstal stát u zdi. Věděl, že tajemství není pryč. Bylo jen zapuštěno hlouběji do kamene, do samotného jádra domu, které bude přežít i barokní fasády a empírové zdobení.
Kdo dnes pohladí prsty lísty jablka na fasádě nebo pocítí chlad klenub v přízemí, možná zaslechne ten samý tichý šepot, který tehdy vyhnal z domu útočníka. Odpověď na otázku, co Matěj v tom dopise přečetl, zůstala uvězněna v kameni, který stále hlídá své mlčení.