Příběh: Sousoší svatého Jana Nepomuckého (Benešov nad Černou)
„Knele na zem, Matěji, a tichý buď, nebo tě vypráším z města i s tvým hříchy!“
Starý mistr vápence s tvrdým hlasem přerušil ticho náměstí. Matěj se však nepohnul. Prsty měl zčernalé od prachu a dlaně rozbité, ale oči upřené na bílý kámen, který právě vytesal. Vzduch kolem nich voněl vlhkým žulovým základem a čerstvě rozstřikanou vodou, kterou mistr používal k chlazení dláta. Byla pravděpodobně jaro roku 1726 a město Benešov nad Černou se konečně probouzilo z dlouhého spánku hrůzy.
Matěj se podíval na sochu svatého Floriána, kterou právě dokončoval. V jeho pohledu nebyl jen úrok z řemesla. Viděl v tom kameni svou vlastní kůži, která ho pálila před lety, když plameny lizealy střechy sousedních domů. Viděl v něm tvář své ženy, která v onom požáru zůstala uvězněna v horním patře, zatímco on marně křičel do žaru. Tehdy ho zachránila jen náhoda a sousedovo vědro, ale v srdci mu zůstal popel.
„Proč mu dáváš takový výraz, chlapče? Svatý by měl být klidný, ne s nataženou rukou, jako by chtěl někoho zachránit z propasti,“ zamrmlal mistr a přistoupil blíž.
Matěj pomalu položil dláto na zem. „Klid nemá nic k věci, mistře. My všichni v tomto městě víme, co znamená ztráta. Nejdříve nás zničil oheň a pak nás přišel vybrat mor. Ten sloup není jen pro Boha. Je pro ty, kteří už nemají kde klečet.“
Mistr zmlkl. Vzpomněl si na rok 1714, kdy se ulice vyprázdnily a jediné, co bylo slyšet, bylo skřípání vozů odvážejících mrtvé. Benešov tehdy ztichl do hrobového mlčení. Matěj byl tehdy jen dítě, ale v jeho očích byla zrcadlově zrcadlena ta stejná prázdnota, kterou cítili i starší.
Když přišel čas vztyčit vrchol, Matěj stál v davu. Sledoval, jak se na špičku trojbokého jehlanu vynáší svatý Jan Nepomucký. Bílouvápencová postava se zvedala vysoko nad hlavami lidí, tváří obrácena k východu, k kostelu svatého Jakuba. Matěj cítil, jak se mu v hrdle tísní hr clumps hrdla, když viděl ty malé hlavičky putti na hlavici sloupu. Vypadaly jako děti, které se vrací z nebe, aby hlídaly město, které už dostatek utrpělo.
„Teď je to hotovo,“ řekl mistr a položil ruku na rameno svého žáka. „Kámen zůstane. Lidé zapomenou.“
Matěj však neřekl nic. Přistoupil k podstavci a dotkl se nápisů v řeči starověkého Říma. Nevěděl, co přesně znamenají, ale věřil, že v těch řádcích je zakódována modlitba za každého, kdo v tomto městě plakal. Věděl, že v každém záhybu roucha svatého Rocha i Šebestiána je ukrytý kousek jeho vlastního strachu a naděje.
Když se léta valila dál a Matěj stárl, vracel se k sloupu pokaždé, když mu v noci připomněl žár ohně nebo ticho morových dní. Vždycky se díval na Floriána. Věřil, že dokud ten vápencový muž drží svou nádobu s vodou, město bude v bezpečí.
Jednou večer, krátce před svou smrtí, přišel k sloupu naposledy. Slunce zapadalo a barvilo vápence do zlatova. Matěj položil ruku na chladný kámen a pocítil zvláštní klid. Uvědomil si, že on sám už brzy zmizí, jeho jméno nebude v žádné kronice, ani v žádném z nápisů na žulovém podstavci. Zůstane po něm jen tento tichý křik v kameni, který bude stát na náměstí i za stovky let.
Zatloukl v něm pocit, že sloup není jen památníkem vítězství nad nemocí, ale mostem mezi těmi, kteří odešli, a těmi, kteří zůstali.
Dnes tam stojí stále. Kdo se však přiblíží k vápencovým sochám a přiloží ucho k chladnému povrchu, možná uslyší tichý šepot muže, který do kamene vytesal svou bolest, aby ji už nikdy nemusel nosit v sobě.