Příběh: Sýpka v Prostřední Lhotě
„Zavři ta vrata, Matěji, nebo nás sem vyfoukne ten ledový průvan z Vltavy!“ zakřičel Jan z Lhoty a prudce přítlačil těžké dřevo k zárubni. Vzduch v sýpce byl hustý, prosycený pachem suchého zrna a starého dřeva, které v chladu roku 1770 pracovalo a vrzalo pod tíhou nových stropů.
Jan stál v prvním patře a v rukou svíral svítlnu, jejíž plamen tančil v průvanu a vrhal dlouhé, deformované stíny na hrubé zdi z lomového kamene. Byli zde, aby dočasně uložili zrno pro řád Křižovníků, ale v té nové, monumentální stavbě se Jan cítil jako cizinec. Budova byla příliš vysoká, příliš tichá a její stropy se zdály být příliš hluboké.
Matěj, mladý pomocník s neklidnýma rukama, se neotočil. Stál u okna a hleděl ven na prohnutý štít s červenou hvězdou, která v šeru vypadala jako oko sledující každý jejich pohyb. „Slyšíš to, mistře?“ zašeptal Matěj.
Jan ztuhl. Z horních pater, odkud vedla strmá dřevěná schodiště až do podkroví, se ozýval zvuk. Nebylo to praskání dřeva ani šustění krys. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetěz přes prkennou podlahu. Krok za krokem, pomalu, s pravidelností, která mrazila kosti.
„Kdo tam je?“ zakřičel Jan a zvedl světlo vysoko. „Je tam někdo z řádu?“
Odpovědí bylo hrobové ticho. Jan začal stoupat po schodech. Každý stupň přiválil víc chladu. Vzduch se změnil, přestal vonět oblohem a začal připomínat vlhký kámen z hlubokých štol Psích hor, kde se dříve hledalo zlato. Když dorazil do druhého patra, zvuk ustal. Jan opatrně vykročil na prknený záklop. Podlaha byla prázdná, jen v prachovém povlaku zůstala jedna hluboká, neznámá stopa. Nebyla to stopa boty, ale spíše otisk něčeho těžkého a hladkého, co by se s člověkem neslušilo.
Vtom se z horního patra ozval smích. Nebyl to lidský smích, ale spíše pískot větru v úzké štěrbině, který však zněl jako posměšek. Jan vyběhl nahoru, až do samého podkroví, kde se střecha lámala v ostrý hřeben. Tam, v nejvyšším bodě sýpky, našel otevřenou truhlu, kterou tam včera zavřeli. Truhla byla prázdná, ale na dně ležela jediná věc: malý, dokonale vybroušený kousek čistého zlata, který žhnul v šeru jako kousek slunce.
„To není možné,“ vydechl Jan. „Tady není žádné zlato, jsme v sýpce na zrno, ne v lomu.“
Když se otočil, aby zakřičel na Matěje, uviděl v prachu podlahy řadu drobných, červených hvězd, které tvořily cestu k oknu. Hvězdy nebyly namalované, ale vypadaly, jako by je někdo vysypal z dlaně. Jan přistoupil k oknu a pohlédl dolů na cestu vedoucí k Libčicím. Tam, v šeru, stála postava v dlouhém černém plášti. Postava neměla tvář, jen hladkou masku z bílého kamene.
Než stačil Jan vykřiknout, postava zvedla ruku a ukázala prstem nahoru, přímo na kartuši s letopočtem 1770. Vteřinu nato byla postava pryč. Zůstal jen prázdný prostor a ticho, které bylo tak hluboké, že Jan slyšel vlastní tlukot srdce.
Když dopoledne přišli křižovníci, našli Jana v bezvědomí v podkroví. V ruce svíral onen zlatý kousek, ale když ho chtěl ukázat představenému, v dlani našel jen h handfulku starého, suchého zrna. V sýpce nebylo žádné zlato, žádné stopy a žádný cizinec. Jen monumentální zdi z kamene, které mlčely o tom, co se v noci v nejvyšším patře odehrálo.
Kdo nebo co v té noci sýpku navštívilo a proč zanechalo za sebou stopu z červených hvězd, zůstalo tajemstvím zakopaným v prachu podlah. Kdo dnes vstoupí do těchto prostor, možná v tichu podkroví stále slyší ten pomalý, kovový řetěz, který někdo táhne po prkneném záklopu.