Příběh: Dům U Řečických, U jelena
„Zatni ty dveře, Jiříku, nebo nás sem všichni zavedou!“ zakřičel hlas, který zněl jako drcení suchého štěrku. Jiřík Řečický z Řečice však neposlechl. Stál vprostřed hlavní síně svého domu, v místě, kde se renesanční klenby klenuly nad hlavou jako mramorové vlny. V rukou svíral list s pečetí, který mu v dlaních hřál jako žhavý uhlík. Vzduch v domě byl těžký, prosycený vůní starého dřeva a vlhkého kamene, který stoupal z hlubokých gotických sklepů, kde kdysi Martin Salač řezal maso a ukládal ho do chladu. Kolem něj přeběhli muži s meči, jejich kroky duněly o dlažbu a rozvířily prach z let dřívějších. Jiřík se však nedíval na ně. Díval se na stěnu, kde se v polostínu rýsoval obrys jelena. Znamení domu, které zde zavedl Ondřej předtím, než se rod Řečických stala pánem tohoto panství. V tu chvíli se stalo něco, co popíralo veškerý rozum. Zatímco venku v ulicích Nového Města vřela krev stavovského povstání a vzduch vibroval strachem z blížící se zkázy, v tichu síně začal jelen na stěně mluvit. Nebyl to zvuk, který by šel slyšet ušima; byl to hněvný šepot přímo v hlavě, který zněl jako tisíce kapek vody dopadajících na kámen. „Kdo zradí krev, ztratí domov,“ zaznělo v jeho mysli. Jiřík se prudce otočil. V místnosti nebyl nikdo kromě jeho přátel, kteří se však zdáli být najednou v šoku, jako by i oni slyšeli ten neviditelný hlas. Jiřík přistoupil k zdi a dotkl se chladného povrchu. Prsty mu začaly brnět. V ten moment pocítil, jak se dům pod ním chvěje. Nebyl to třes zemětřesení, ale spíše tlukot obrovského srdce, které bilo hluboko v základech, tam, kde dnes v temnotě zbyly jen klenuté chodby. „Co jsi slyšel?“ vyhrkl jeden z přítomných, muž s tváří špinavou od sazí. Jiřík neodpověděl. Věděl, že jeho čas dopalá. Věděl, že červen přinese katův meč na Staroměstském náměstí. Ale v tu chvíli ho nejděsivější nebylo popravní lano, nýbrž to, že zevnitř zdi začal prosakovat tekutý stín. Černá hmata, hustá jako pryskyřice, vytékala z prasklin v kameni a pomalu obepínala nohy domu. Když se Jiřík pokusil ustoupit, stín ho chytil za kotníky. Nebylo to bolestivé, spíše to bylo jako dotek ledového kusu železa v zimní noci. Cítil, jak ho dům stahuje k sobě, jak ho chce pohltit dříve, než ho dostane zákon. V panice začal kletět a rval se s neviditelnou silou, až ho jeho vlastních přátelů vytrhli z tohoto sevření a vytáhli ven do slunce Vodičkovy ulice. Když se Jiřík o několik dní později loučil se svým domem naposledy, než ho odvedli do vězení, spatřil v okně prvního patra postavu. Byla to vysoká, štíhlá silueta s jeleními rohy, která na něj hleděla s chladným klidem. Postava nepromluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem dolů, do hloubky sklepů. Jiřík byl popraven 21. června 1621. Jeho tělo zničil meč, ale jeho duch zůstal vázán k domu, který ho kdysi přivítal a poté se rozhodl pohltit. Po staletích, když se v domu střídali varhanáři, jezuiteři a malí řemeslníci, se v síních stále objevovaly podivné stopy. Někdy to byl náhlý pád teploty v místnosti, jinde neznámý zvuk kopyt dopadajících na kamennou dlažbu v noci, kdy v domě nikdo nechodil. A ti, kteří dnes sestupují do hlubokých sklepů, kde se v hlučném baru schází lidé, někdy pocítí na kůži ten samý ledový dotek, jako který cítil Jiřík před stovkami let. Kdo se však přiloží uchem k tlustým zdům v přízemí, může zaslechnout tiché, rytmické bušení, které připomíná srdce zapomenutého zvířete, uvězněného v kameni. To, co Jiřík z Řečice v té poslední vteřině v domě spatřil a co ho dům chtěl pohltit, stále v hloubkách budovy dýchá a čeká na toho, kdo dokáže rozluštit šifru zapsanou v prasklinách gotických klenb.