Příběh: jezuitská kolej v Opavě
„Vypusťte ty knihy z ohně, vy blázni!“ řval mladý mnich Ignác a vrhal se do hromadícího se žáru, aby zachránil pergameny, které právě teď požíraly plameny v nádvoří. Vzduch byl hustý a těžký pachem spáleného koženého vazů a starého papíru, který švihl do nosu jako prudký úder bičem. Kolem něj v chaosu křičeli vojáci a v dálce zazněly zvony kostela svatého Jiří, které varovaly město před blížícím se nebezpečím.
Byl to rok, kdy se Slezsko otřásalo v základech a řád musel Opavu v précipitaci opustit. Ignác však nehledal záchranu pro sebe. Hledal jednu jedinou ladičku, malý dřevěný schránku, kterou mu předtím svěřil starý učitel. Když ji konečně vytrhl z plamene, ruka ho pálila, ale on ji přitiskl k hrudi, jako by v ní držel samotné srdce světa.
O léta později, když se do Opavy vrátil vítězný Albrecht z Valdštejna a přinesl s sebou nový řád a stabilitu, Ignác už nebyl tímtěž mladíkem. Stal se strážcem vědění v nově vznikajícím gymnáziu. V sálech, kde se začala učit první třídy, vládlo ticho přerušované jen skřípáním brků o papír. Ignác však v noci nehledal klid v modlitbách. V tajnosti, v prostorách, které mu daroval kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna, otevřel onen starý schránku.
Uvnitř nebyl žádný svatý text ani zlaté mince. Našla se tam mapa zを描aná inkoustem, který v šeru svíček mírně namodral, a dopis psaný rukou, která se třesla. Text mluvil o „třetíte sféře“, o místě v základech budovy, které nebylo v žádném plánu stavitele Hausruckera. Mapa ukazovala cestu do hloubek, kam nevedly žádné schody, ale kde se podle popisu nacházel klíč k porozumění času.
Jednoho zimy, když mráz v Opavě zmrazil i tichý šepot v chodbách koleje, Ignác našel v jedné z kamenných stěn podivnou spáru. Když do ní vložil prsten, který našel ve schránce, zeď se s hlubokým zastenáním pohnula. Vstoupil do chodby, kde vzduch chutnal po starém železe a vlhkosti, a kde světlo jeho svíce se zdálo pohlcovat temnota, místo aby ji rozprášila.
V konce chodby našel místnost, která vypadala jako zrcadlový obraz knihovny nahoře, jen byla všechno z kamene. Uprostřed stál stůl a na něm ležela otevřená kniha. Ignác k ní přistoupil a ztuhl. V knize byla zapsána každá jeho myšlenka z posledních deseti let, každé slovo, které kdykdy vyslovil, a co bylo nejhorší – i ta slova, která si jen v duchu přiznal a nikomu nikdy neřekl.
Na poslední stránce, která byla ještě prázdná, se začaly v reálném čase objevovat slova. Černý inkoust se tvořil z ničeho a psal: „Ignáci, přišel jsi pozdě. Ten, kdo tuto knihu dopisuje, už dávno odešel do světla.“
Ignác v panice knihu zaklapl a utekl zpět do sálů koleje. Pokusil se o této místnosti mluvit s nadřazenými, ale nikdo mu nevěřil. Říkali, že ho hloubka studií a samotnost v archivech zbláznila. Přesto každou noc, až zhasla světla v gymnáziích a v kostele svatého Jiří utichly poslední modlitby, stál Ignác u té konkrétní zdi a naslouchal.
Slyšel z hloubek tiché, rytmické tikání, jako by pod budovou tloukla obrovská kamenná hodinová strojovna, která neodměřovala hodiny, ale životy lidí v tomto městě.
Když Ignác po mnoha letech zemřel, zdi koleje ho pohltily, ale tajemství zůstalo v kamenech. I dnes, když někdo prochází chodbami této barokní stavby, může v určitém úhlu cítit náhlý chlad a slyšet tiché škrábání pera o papír, přestože v místnosti není žádný člověk.
Kdo z nás dnes kráčí po těchto dláždicích, neví, že pod jeho nohama stále leží otevřená kniha, která možná právě teď dopisuje další větu o jeho vlastní cestě.