Příběh: Dům čp. 64
„Tady to končí, Matěji, víc z tebe nevymačkám!“ zakřičel Jakub a prudce přítiskl ruku svého společníka k chladnému kameni zdi.
Vzduch v úzké uličce byl hustý a cítit bylo čerstvé maso z nedalekých krámů, které se mísilo s pachem starého prachu a vlhkosti. Matěj se prudce vytrhl, jeho zornice byly rozšířené a pohled neklidně bloudal po fasádě domu, který stál přesně tam, kde kdysi vraceli cestující do města skrze jižní bránu. Ten dům, s jeho mohutným portálem a hlubokými klenbami v přízemí, působil v šeru jako tichý strážce, který ví víc, než kolikrát za den přes jeho práh přejde.
Matěj nebyl obyčejný měšťan. Přišel z dalekých krajů, nosil plášť z hrubého sukna a v očích měl ten zvláštní hlad po věcech, které se nedají koupit za mince. Tvrdil, že v základech tohoto domu, tam, kde se klenby zakrývaly v temnotě, zůstal uvězněn zvuk, který nepatří do tohoto světa.
„Slyšíš to?“ zašeptal Matěj a přitiskl ucho k římsě, která oddělovala přízemí od patra.
Jakub jen zavrtěl hlavou. Slyšel pouze vzdálené volání obchodníků a tupé dopady kopyt o dlažební kameny. Ale Matěj začal mluvit. Nebyla to čeština, ani žádný z jazyků, které znali kupci v Moravských Budějovicích. Byla to rytmická, hluboká píseň, která zněla jako skřípání kamene o kámen, doprovázená tichým pláčem.
V ten moment se stalo něco, co Jakubovi vyrazilo dech. Matějova ruka, stále opřená o zeď, začala pomalu mizet. Nebylo to tak, že by se stala průhlednou, ale jako by ji dům vstřebával. Kámen kolem jeho prstů změkl jako teplý vosk. Matěj se nebránil. Naopak, zavřel oči a s výrazem absolutního klidu se nechal do zdiva vtáhnout.
„Matěji! Vytáhni se!“ Jakub ho chytil za ramena a s celou svou silou táhl směrem k ulici.
Prsty mu však klouzaly po hladkém povrchu. Matěj se s krátkým, contentedmm výdechem zřítil dovnitř zdi, jako by v ní byla otevřená brána. Zůstal po něm jen prázdný plášť, který dopadl na zem s těžkým žuchotem. Jakub zůstal stát v naprostém šoku. Prázdnota, která po příteli zůstala, byla hmatatelná.
Rozběhl se k vchodu, vrazil do dveří a vtrhl se do domu. V přízemí ho přivítaly valené klenby, které v šeru vypadaly jako žebra obřího zvířete. Volal Matějovo jméno, běhal z místa na místo, zkoumal každý kout, ale dům byl prázdný. Nebylo tam nikdo, jen ticho a chlad, který pronikal až do kostí. Vyběhl do patra, kde byly stropy ploché a vzduch lehčí, vyhlédl z oken na ulici, ale po Matějovi nebyl jediný stopa.
Když se Jakub vrátil k té konkrétní části zdi, kde se jeho přítel ztratil, uviděl něco, co ho mrazilo v zádech. V hladkém povrchu kamene, přesně tam, kde byla ruka Matěje, se začal rýsovat nový detail. Nebyl to žádný plánovaný ornament, ale přesná, detailní mince z neznámého kovu, která byla vytesaná přímo do kamene, jako by tam byla od počátku stavby.
Jakub se dotkl té mince. Byla horká, až pálivá. V ten moment z hloubky domu, možná z těch nejstarších základů, kde kdysi stála brána, zazněl jediný, jasný tón zvonu, přestože v domě žádný zvon nebyl.
Město pokračovalo ve svém životě, obchodníci v masných krámech dál hádali o cenách a lidi procházeli kolem domu čp. 64, aniž by tušili, že jedna z jeho zdí uchovává tajemství muže, který se rozhodl stát se součástí architektury. Jakub se nikdy neodvážil znovu vstoupit do těch klenb, ale až do konce svých dnů tvrdil, že když se přiloží ucho k fasádě v tichém večeru, slyší tiché, rytmické bušení srdce hluboko v kameni.
Kdo dnes přiloží ruku k těmto starým zdím, možná pocítí ten samý zvláštní tep, který kdysi pohltil Matěje.