Příběh: Dům čp. 409 (Štramberk)

„Tady to je, vryté do dřeva, jako by to tam vyrazil ďábel sám!“ zakřičel Janota a prudce ukázal prstem na masivní středový trám. V místnosti se šířil těžký pach čerstvého smolíního tmelu a vlhkého kamene. Janota stál v nově vybudované světnici, kde se prach tančil v úzkých prouzcích světla. Právě tehdy, v roce 1835, kdy se dům v ulici Zauličí konečně uzavřel k roofs, se stalo něco, co místní řemeslníci dodnes šeptají jen v zapomenutých koutích hospod. Janota, uznávaný tesař s mozoly jako kůra z dubu, se třásl. Na hladkém dřevě trámu, který právě dokončil, byla vyrytá čísla 1835. Jenže Janota k nim nikdy nepřiložil dláto. Někdo je tam vyryl během jediné noci, kdy byl dům prázdný a zamknutý. „Kdo to udělal, Janoto? Kdo měl klíče?“ vy Ptal se starosta obce, který právě vstoupil do domu a neohrně si otřel boty o kamennou podezdívku. Tesař neodpověděl. Jen ukázal směrem k zadní části domu, kde se nacházela komora s chlebovou pecí. Právě odtud se ozýval zvuk, který v tichém domě zněl jako hrom. Bylo to rytmické, kovové poklepávání, jako by někdo v hloubi klenuté pruské placky vyťukával tajný kód do stěn. Oba muži pomalu kráčeli chodbou. Pod nohama jim vrzalo nové dřevo, zatímco zvenčí dopadala chladná mlha ze svahů Štramberku. Když Janota prudce otevřel dveře do komory, v místnosti bylo prázdno. Jenom v ohni pece plála zvláštní, modravá jiskra, i když nikdo do ní nevrhl ani jediné poleno. V tom okamžiku Janota spatřil na zemi něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Uprostřed místnosti ležela stará, zrezivělá mince, která nebyla z žádného známého minceře té doby. Byla studená jako led, i když v komoře panovalo sálavé teplo. „Tohle místo není naše,“ zašeptal Janota a s hrůzou si uvědomil, že mince leží přesně tam, kde bude stát budoucí roh domu. Následující týdny se v domě děly věci, které nešly vysvětlit. V noci se v klenutém sklepě, zahloubeném hluboko do svahu, ozývaly kroky. Nebyly to však kroky člověka; zněly těžce, pomalu, jako by něco vleklou po kamenné podlaze. Kdoenkoliv, kdo se odvážil sestoupit dolů, našel v prachu otisky nohou, které zmizely uprostřed místnosti, jako by se dotyčný prostě rozplynul do vzduchu. Janota se pokusil dům prodat, ale nikdo z místních nechtěl koupit stavbu, kde se čas choval zvláštně. Lidé si všimli, že v domě čp. 409 ubíhají minuty jinak. Někdy člověk v kuchyni strávil jen chvíli, ale když vyšel ven na pavlač, zjistil, že slunce už dávno zapadlo. Nejdivnější však zůstal onen trám. Janota se pokusil čísla 1835 zapilovat a přemalat, aby se zbavil vzpomínky na tu noc. Jenže každé ráno, bez ohledu na to, kolik vrstev barvy na dřevo nanášel, byla čísla znovu vyryta. Hlubší, jasnější a syrovější, jako by je do nich vryval neviditelný prst, který nezná únavu ani čas. Tesař nakonec dům opustil, ale neodešel s prázdnou rukou. Do konce života tvrdil, že v noci, kdy se zjevila čísla, slyšel v komoře hlas, který mu šeptal jméno někoho, kdo v Štramberku nikdy nežil, ale kdo si tento dům vybral jako svůj věčný kotvící bod. Dnes můžete vstoupit do tého prostoru, dotknout se roubených stěn a pohlédnout vzhůru na onen trám. Čísla jsou stále tam, vyrytá do dřeva s nepochopitelnou přesností. Ale když v tichu stanete v komoře s chlebovou pecí a zavřete oči, možná ucítíte ten samý mrazivý chlad, který kdysi zahnal Janotu z jeho vlastního díla. Otázka zůstává, zda jsou ta čísla pouze oznamením roku stavby, nebo zda jsou to souřadnice času, které násstahují do okamžiku, kdy se dveře mezi světy na malý moment otevřely.