Příběh: Škola (Malé Svatoňovice)
„Kde jste to schoval, Josefe? Kde je ten seznam?“
Hlas zástupce ředitele Schejbala zazněl v prázdném sále jako úder biče. Stál uprostřed místnosti, kde se pod nohama leskla nová terazzo, a hleděl na mladého učitele, který se třásl jako osika. Vzduchem se vznášel těžký pach čerstvé vápnové omítky a vlhkého dřeva. Bylo to krátce po roce 1925, budova konečně dýchala, její zdi byly pevné a hrdé, ale uvnitř vládlo napětí, které by se dalo krájet nožem.
Mladý muž se jmenoval Antonín a v rukou svíral starý kožený zápisník. Ten nepatřil jemu. Našel ho v jedné z prázdných šaten, zakutalený v koutě, kde se žulový základ domu setkával s cihelným zdíním. Zápisník obsahoval jména, data a souřadnice bodů v okolí obce, ale žádné z těchto zápisů nedával smysl. Byla v nich zmínka o věcech, které do moderní školy první republiky nepatřily. Mluvil se v nich o „tichých strážcích základů“, kteří měli být uklidněni dříve, než se do budovy pustí děti.
Schejbal udělal krok vpřed. Jeho boty rytmicky klapaly o tvrdou dlažbu. Vzpomněl si na roky, kdy stavba stála v mrazivém tichu velké války, kdy se práce zastavily a budova zůstala jako otevřená rána v krajině. Co se stalo v těch letech ticha? Co zůstalo v základech, když se v roce 1918 znovu začalo stavět?
„Vraťte mi to, Antoníne. To není pro vaše oči,“ řekl Schejbal tichým, téměř nalhujícím hlasem.
Antonín ne odpověděl. Podíval se nahoru, kde se v nejvyšším bodě domu vznášela osmiboká lucerna. Světlo z ní dopadalo do prostoru v dlouhých, šikmých pramencích a odhalovalo prachové částice tančící vteřinu po vteřině. V ten moment se stalo něco, co nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. Z vřetenového dřevěného schodiště, které vedlo vzhůru do podstřeší, se ozval zvuk. Nebylo to vrzání dřeva pod nohama, ale jasný, rytmický zvuk kovového klíče, který někdo pomalu otáčel v zámku.
Oba muži ztuhli. V budově nebyl nikdo jiný. Všechny dveře do učeben byly zavřeny a zamykány. Zvuk však pokračoval, stával se hlasitějším a doprovázela ho zvláštní vibrace, která přecházela z dlažby až do pat heels. Bylo to jako tlukot obrovského srdce ukrytého hluboko v žulovém soklu.
„Slyšíte to?“ vyhrkl Antonín a zápisník mu vypadl z ruky.
Kniha dopadla na zem otevřená na stránce, kde byl nakreslen přesný půdorys budovy, ale s jednou zásadní změnou. Mezi přízemím a suterénem byla znázorněna místnost, která v žádných oficiálních plánech architekta Nypla neexistovala. Byla to malá, uzavřená komora bez dveří, umístěná přesně pod středním traktem.
Schejbal se prudce sklonil a zápisník uchopil. Jeho tvář byla v tu ránu bledá. Nepodíval se na Antonína, ale hleděl směrem k lodiě v horním patře, jako by tam viděl někoho, kdo tam být nemohl. V ten moment zvuk klíče ustal a nahradilo ho absolutní, hlušivé ticho, které bylo tak husté, že se v něm těžce dýchalo.
O několik dní později byl Antonín z budovy odstraněn. Oficiálním důvodem byla nervozita a neschopnost zvládat stres. Josef Schejbal však v této škole zůstal. Působil zde jako zástupce ředitele, pečlivě dohlížel na každý detail, na každou tabuli a každou skříň. Jen občas, když v budově zůstal sám, stával v centru sálu a naslouchal.
Lidé v Malých Svatoňovicích si později šeptali, že Schejbal v nocich, kdy měsíc svítil přímo do lucerny, mluvil k prázdným zdům. Tvrdili, že se snažil někoho uklidnit, nebo možná někoho v těch neviditelných prostorách pod terazzou udržet v zapomnění.
Když dnes přijdete k budově a pohledíte na pamětní desku Josefa Schejbala, možná pocítíte ten samý chlad, který cítil Antonín. A pokud budete mít štěstí, v tichu chodeb uslyšíte zvuk otáčejícího se klíče v zámku, který neexistuje.
Zápisník s tajemstvím základů zmizel, ale stěny školy stále střeží odpověď na otázku, co bylo v roce 1914 zamurowáno hluboko pod žulovými kvádry.