Příběh: Dům U černého vola, U zlatého vola, U sv. Lukáše
Karel Kosík prsty přitiskl k okraj těžkého dřevěného stolu, jako by se snažil udržet v rovnováze celý neklidný svět. V hospodě U černého vola se vzduch tížil hustým dýmem z levných tabáků a pachem mokrého kamene, který se neustále prodíral ze starých zdí hradčanských uliček. Jan Reich v koutě ticho měřil tichým, rytmickým cvaknutím svého aparátu, ale světlo v rohu místnosti se zdálo pohlcovat, jako by tam byla neviditelná propast.
Mluvili o pravdě, o těch tajných tiskopisech, které v noci v tichých sklenicích a pod kryty v nedalekých domech rytmicky bušily do ticha, a o slovech, jež neměla být slyšet. Věděli, že každý šustot papíru, každé přečtení věty může znamenat konec jejich klidného života. Ale v tu chvíli se stalo něco, co nedávalo smysl, něco, co nedávalo smysl ani logice, ani strachu, který je obvykle jejich jediným společníkem.
Dveře se neotevřely, spíše se rozplynuly v náhlém, prudkém průvanu studeného, vlhkého vzduchu. Do místnosti vstoupil muž, jehož přítomnost okamžitě vymazala veškerou vášeň jejich politického sporu. Nebyl to student z okolních kolejí ani agent v civilním oblečení, kterého se tak často obávali. Jeho oděv byl těžký, šedý a působil tak neobvykle, jako by byl utkaný z mlhy a prachu století, která už dávno vyprchla z paměti lidí.
Vzduch kolem něj náhle změnil svou vůni. Už to nebyl jen pach hořkého sladu a levného tabáku; do místnosti vnikl ostrý, až nepochopitelný závan dřevěného ohniště a starého pergamenu. Když muž prošel kolem jejich stolu, světla v hostinci zamžaly a ticho, které následovalo, bylo těžší než samotná tma v koutě místnosti. Muž si bez jediného slova sedl na prázdnou stoličku přímo naproti Kosíkovi. Jeho tvář zůstala v hlubokém polostínu, ale oči – ty oči žhnuly neviditelným světlem, které nepatřilo tomuto věku, tomuto století ani tomuto světu.
Jan Reich, veden neúprosným instinktem člověka, který chce zachytit okamžik dříve, než zmizí, zvedl svůj stroj. Jeho prsty se třásly a každé pohybu byl doprovázen zvukem jeho vlastního bušícího srdce. Chtěl tu chvíli uchytit, chtěl dokázat, že se to stalo, že realita není jen to, co jim říkají v oficiálních zprávách. Chtěl mít důkaz, že v tomto domě, v tomto místě, kde se potkávají věci viditelné i skryté, existuje ještě něco neuchopitelného.
Blesk vyrazil z objektivu jako krátký, bílý výboj, který na zlomek vteřiny prořízl šero.
Vteřinu po záblesku se v místnosti vracel zvuk – náhlý hluk spojený s bouří a těžkým bušením do kovových beden, jako by se právě odehrávalo jiné, dávno zapomenuté století. Ale když se oči lidí v hospodě ztratily v šeru a zrak se jim vrátil k realitě, muž byl pryč. Stolička se ani nepohnula, žádný zvuk odchodu nezněl. Na stole však, přímo před Kosíkem, ležela jediná věc: stará, zrezivělá mince, která byla tak neobvykle horká, že z ní stoupal tenký, neustálý pramínek páry.
Kosík se na tu minci díval, ale nedokázal ji ani pohladit. V hospodě opět začalo hučet rozhovory ostatních hostů, ale nikdo už nemluvil o politice ani o novinách. Všichni se jen tiše dívali do prázdna, jako by podvědomě cítili, že v tomto domě se právě právě setkali s někým, kdo už dávno nemá hlas.
Pod nápisem, který se v čase měnil jako stíny na zdi, zůstává tato síň věčně připravena hostit ty, kteří už dávno neexistují.