Příběh: Hadovka (usedlost)
„Zůstaňte ještě chvíli, prosím, než vás tma pohltí,“ vyhrkl Leopold a ruka se mu při tom lehce třesla, když podávala malý, zdobený lístek papíru. Stáli v hustém stínu starých stromů, kde vzduch voněl po mokré zemi a těžkých květech, které v letním horku skoro přebíjely vůni okolních vinic.
Klara se zastavila a pomalu se otočila. Její šaty z jemného hedvábí šustily o trávu, která byla zde, v hlubokém stínu anglického parku, stále chladná a rosná. Podvzdálem se tyčily špičaté věže novogotického zámečku, které v zapadajícím slunci vypadaly jako krajka vyřezaná do oblohy. Byla to chvíle, kdy svět kolem nich přestal existovat a zbyl jen tichý šepot listí a tlukot dvou srdcí.
„Víte, že je to nebezpečné,“ odpověděla Klara, ale v hlase jí nezněla žádná skutečná výhrada. Naopak, koutky úst se jí zvedly v jemném úsměvu. „Kdyby nás Gabriel Janoušek spatřil v této části zahrady, nebudeme se jen tak vracet do domu.“
Leopold se zasmál, krátkým, nervózním zvukem, který rozbil ticho. „Gabriel se stará o své kameny a lístony. Neřeší každé zrníčko písku v tomto ráji. Podívejte se na ty hradby, na ty detaily. Všechno je zde stvořené pro sny, ne pro přísná pravidla.“
Klara vzala lístek do ruky. Cítila pod prsty hrubost papíru a slyšela, jak v dálce zvoní malý zvonek z kaple Nejsvětější Trojice. Ten zvuk byl čistý a křehký, rozlil se nad Dejvicemi jako pozvání do jiného světa. V té chvíli se oba pohnuli blíž k sobě, až se jejich ramena lehce dotýkala. Teplo letního večera je obklopovalo, ale v jejich blízkosti bylo něco mnohem intenzivnějšího.
„Napsal jste to pro mě?“ zeptala se tiše.
„Napsal jsem to pro každého, kdo se ztratí v Hadovce a hledá cestu k něčemu skutečnému,“ odpověděl Leopold a jeho pohled sklouznul k jejímu obličeji, osvětlenému posledními zlatými paprsky slunce. „Říká se, že toto místo bylo kdysi sedmi vinicemi. Každá z nich měla svou vlastní tajemnost. Já chci, abychom vytvořili tu osmou.“
Klara se rozesmála a lehce ho strčila do ramene, ale lístek si přitiskla k hrudi. Věděla, že tento okamžik je jen krátký záblesk v nekonečném proudě času, že zítřek přinese povinnosti a možná i rozloučení. Přesto v tu chvíli, obklopená neotvarnými cestami parku a stínem novogotických stěn, cítila, že je přesně tam, kde má být.
„Pojďte,“ zašeptala a chytila ho za ruku. „Ukažte mi, kde končí ta cesta, o které píšete. Chci vidět, kam vedou ty tajné stezky, které neznají mapy.“
Šli pomalu, ruku v ruce, skrz vysoké trávy a pod klenutími z prolisovaných větví. Mezi nimi nebyla potřeba žádná další slova. Stačilo jim vědomí, že v tomto zapomenutém koutě Prahy, kde se barokní klid setkával s novogotickým rozmachem, našli něco, co nelze koupit ani vybudovat z kamene.
Když se konečně zastavili u starého zdiva, které kdysi oddělovalo vinice, Leopold se na ni podíval s takovou něžností, že Klara na okamžik zapomněla dýchat. Vzduch byl nyní plný nočních motýlů a vzdáleného huku města, který zde, za vysokými zdmi usedlosti, zněl jen jako vzdálený příboj moře.
„Slibte mi, že se sem vrátíte,“ řekl Leopold, když se museli rozloučit u brány.
Klara mu neodpověděla slovy. Jen mu podala lístek zpět, ale vteřinu předtím, než ho vzal, do něj něco vepsala svým drobným písmem.
Když Leopold lístek rozvinul a zhluboka vdechl vůni jejího parfýmu, který připomínal jasmín a letní déšť, zjistil, že v něm není žádná odpověď, jen jedna jedadná věta, která ho vázala k tomuto místu navždy.
Kdo dnes prochází zahradami Hadovky a vnímá ticho starých zdí, může mít pocit, že v lístku zapsané sliby stále plavou ve vzduchu a čekají na toho, kdo je dokáže přečíst.