Příběh: Krematorium v Semilech
„Tady to končí, pane Doležele, už víc vás pustit nemůžu,“ zasyčel dozorce s klíčem v ruce a zablokoval cestu do hlavní síně.
Alois Doležel nehty vryzal do dřevěné rukojeti svého štětce. Ignoroval muže a hleděl skrz otevřené dveře do prostoru, kde se právě setkávalo ostré světlo z vysokých oken s chladným stínem betonových stěn. Vzduch zde voněl po čerstvé vápence a ozónu z nových elektrických zařízení, které v roce 1937 představovaly vrchol lidského rozumu. Byla to čistota linií, která ho táhla dál, ale i onen zvláštní tichý hluk, jakoby budova v tvaru kříže dýchala vlastním rytmem.
„Jenom ten roh, prosím vás. Musím dokončit fresku, než se barvy srazí,“ odpověvěl malíř tichým, ale neústupným hlasem.
Dozorce zavrtěl hlavou, ale nakonec ustoupil. Alois prošel do síně. Kolem něj se tyčily stěny bez zbytečných ozdob, jen s přísnou disciplínou moderního věku. Zastavil se u své práce. Barvy na stěně byly ještě vlhké, hluboké a syté. V ten moment se však stalo něco, co v žádné učebnici kreslení nebylo.
Z hloubky technických prostor, tam, kde se nacházely pece, se ozval zvuk. Nebyl to hřmot ohně ani řetězy, ale jasný, čistý tón zvonku, který v té budově vůbec nebyl. Alois ztuhl. Podíval se na své plátno a uviděl, jak se barva na stěně začíná hýbat. Nebyla to optická klam. Modré a zlaté tóny fresky se vlnily, jako by je někdo odvnitř stěny tahal prsty.
„Kdo tam je?“ vykřikl do prázdna.
Od odpovědi mu předběhl proud studeného vzduchu, který mu mrazem políbil kůže na krku, přestože byla v sálem teplo. Vtíže v oknech vrhly do prostoru barevné skvrny, které se začaly skládat do podoby postavy. Nebyl to člověk, spíše jen náčrt z kouře a světla, který stál uprostřed síně a hleděl přímo na malíře. Postava nepromluvila, ale zvedla ruku a ukázala směrem k kolumbáriím, k místu, kde měl být klid.
Alois pocítil, jak mu v hrudníku tluče srdce až do krku. Bez přemýšlení vzal štětec a s divokou naléhavostí do fresky přidal detail, který v původním návrhu nebyl. Namaloval malou, téměř neznatelnou bílou lilii v koutě obrazu, symbol čistoty a loučení. Jakmile poslední kapka barvy dopadla na zeď, postava z kouře se rozplynula. Zvuk zvonku utichl a v sále znovu zavládlo mrtvé ticho, přerušované jen vzdáleným dopadem kapek deště na střechu.
Když se o několik dní později vrátil s pomocníkem, aby dílo zkontroloval, lilii na stěně nenašla žádná z postav v místnosti. Alois ji tam viděl jasně, cítil její vůni, která na okamžik přebila pach ozónu, ale teď byla zeď hladká a čistá. Jako by ho ta stěna chtěla něco v sebe pohltit nebo mu něco sdělit, co lidský zrak v běžném stavu zachytit nemůže.
Dozorce, který ho tehdy doprovázel, později přiznal, že v onom dni v sále nebyl sám, ale že cítil přítomnost někoho, kdo tam přišel jen proto, aby se ujistil, že je jeho poslední odpočinkoviště dostatečně krásné. Alois Doležel už nikdy neřekl, co přesně v onom okamžiku viděl, ale do svých dalších prací vracel ten zvláštní odstín modři, který se v Semilech vyskytoval jen v jednom jediném místě.
Dnes už v budovně žádné ohně nehoří a elektrické pece mlčí. Přesto však lidé, kteří vstoupí do obřadní síně a zadívají se do fresek, občas pocítí ten samý mrazivý průvan na krku a slyší vzdálený, neexistující zvonek. Ten, kdo se odváží dotknout stěny v prostoru u kolumbárií, může pocítit pod prsty jemný reliéf lilie, která se objevuje a mizí podle toho, kdo ji hledá.