Příběh: Žárové pohřebiště u Škvořetic
„Kop hlouběji, ty líný pse, nebo ti zlomím hřbet!“ zařval baron Koller a švihrnutím biče rozsekl vzduch těsně nad hlavou jednoho z dělníků. Prach z jižního svahu vrchu Hradiště stoupal do nosů a chutnal jako starý popel a železo. Vzduch byl těžký, lepkavý horkem, které vysušovalo hrdla a měnilo kůži v pergamen. Pod nohama jim vřela země, z níž vyvlákali jeden kámen za druhým, odhalujíc jámy plné šedého popela a zbytků lidičkých životů.
Mezi kopaným blátem stál muž jménem Vlastimil. Nebyl to šlechtic ani učenec, jen místní pomocník, který znal každou kroutinu v okolí Sedlic. V rukou svíral bronzovou desku, kterou právě vyhrabal z hloubky jednoho metru. Deska byla zdobena vzory, které se zdály hýbat, když na ně dopadalo ostré světlo. Vlastimil ji netiskl k hrudi jako poklad, ale díval se na ni s hrůzou, jako by držel v rukou živého hada.
„Pane barone, tohle není obyčejné železo,“ zašeptal Vlastimil a hlas se mu třásl. „Tohle patří mrtvým. Pokud to vytrhnete z jejich klidu, země nás pohltí.“
Koller jen odfuknul, vytrhl mu nález z ruky a s pohrdavým výrazem ho hodil do hromady ostatních kovů. Vedle ležela dýka s tupým hrotem a řetězy z malých bronzových knoflíků, které vypadaly jako ztuhlé slzy. Baron nehledal duše, hledal slávu a předměty, které mohl vystavit v salonu. To, co ho nezajímalo, nechal vyhazovat. Střepy nádob, které kdysi držely obiloviny pro cestu do druhého světa, lety letěly do hromady odpadu, protože se nedaly složit do celku. Pro barona byl neúplný předmět bezcenný.
Vlastimil však viděl něco jiného. Viděl, jak se nad hrobovým polem začíná vznášet podivný mlžný opar, přestože bylo poledne a slunce pálilo do kůží. Mlha měla barvu staré mědi a voněla po vlhkém skle a zapomenutém čase. Když se z hloubky padesátého hrobu ozval kovový zvuk, jako by někdo zevnitř udeřil do stěny jámy, všichni ztuhli.
„Kdo tam je?“ vykřikl Koller a dopřel se k okrajům výkopu.
Z jamy nevystoupil žádný člověk. Místo toho z popela vyletěl jediný, ostrý zvuk, připomínající prasknutí tětivy luku. V ten moment Vlastimil pocítil na kůži mrazivý chlad, který přehodil letní žár. Podíval se na své ruce a uviděl, že mu z prstů stéká tekutá bronz, i když v rukou nic nedržel. Kov mu prosakoval do kůže, jako by ho země uznala za součást svého dávného hrobového pole.
„Utíkejte odtud!“ zařval Vlastimil a popadl jednoho z dělníků za rameno. „Slyšíte to? Oni nás volají zpět!“
Baron Koller se smál, ale smích mu ztuhl v hrdle, když uviděl, jak se hrobové jámy kolem něj začínají samy uzavírat. Ploché kameny, které před chvílí s takou námahou odstraňovali, s ohlušujícím hřmotem dopadly zpět na svá místa. Půda se vlnila jako moře. Vlastimil se pokusil dopřístihnout bronzovou desku, která vyklouzla z hromady nálezů a začala se zapadat do bláta, jako by ji neviditelná ruka táhla dolů.
Když se prach konečně usadil a ticho znovu ovládlo svah Hradiště, Vlastimil zmizel. Nebyl v žádné z jám, nebyl v okolních lesích ani v Sedlicích. Zůstal jen Koller, který v šoku hleděl na své prázdné dlaně. Všechny ty drahocenné kovové předměty, náramky, kopí i dýky, které s takovou chamtivostí vyvlákali na povrch, byly pryč. Země si vzala zpět vše, co bylo její, a i s nimi vzala toho muže, který s mrtvými mluvil.
Baron se pokusil lidi přimět k dalšímu kopání, ale dělníci odmítali vstoupit na svah. Říkali si, že v popelu pod kameny neleží jen prach, ale neukojený hněv tisíce zapomenutých stínů.
Kdo dnes stoupá na jižní svah vrchu Hradiště, možná pocítí v nose ten zvláštní pachuť železa a uvidí, jak se tráva v určitých místech hne, i když nefouká žádný vítr. Pod nohama spí největší pohřebiště své doby, které odmítá prozradit svá tajemství těm, kteří hledají jen zisk. Tam, kde se setkávají hranice Škvořetic a Sedlic, stále čeká odpověď na otázku, kam zmizel Vlastimil a proč se kovové předměty jednou za čas znovu objevují na povrchu, aby hned poté beze stopy zmizely v hloubce jednoho metru.