Příběh: Dům čp. 250
„Tady to končí, otče, v popelu a zpopelněných snech!“ vykřikl mladý Matěj a svaly na jeho krku vystály napětí, když ukázal prstem na hromadu žhavých uhlíků, kde kdysi stál dům Čeledův. Vzduch byl hustý, pálivý a chutnal po spáleném dřevě a starém plátně. Rok 1808 smazal z tváře Vlašimi kus historie, a přesto tam, kde jen před chvílí zuřil oheň, stál Antonín Norbert Vlasák s tváří klidnou jako hladina rybníka.
Vlasák se nepodíval na zříceniny. Jeho pohled byl upřený výše, na nebe, jako by hledal v oblacích plán pro něco, co teprve přijde. V rukou svíral starou knihu, jejíž kůže byla sčernalá od sazí, ale stránky uvnitř zůstaly zázračně bílé. Matěj viděl, jak kněz pomalu přistoupil k hranici spáleniště a položil ruku na horký kámen, který ještě před minutou tvořil základ domu. Neškrtal si kůži, neukázal ani jediný záblesk bolesti. Jen zavřel oči a začal šeptat slova v jazyce, který Matěj neznal, přestože oba byli z jedné země.
„Budeme zde stavět znovu,“ pronesl Vlasák tichým, ale nezlomným hlasem, když konečně otevřel oči. „Ale ne jen ze kamene a malty. Postavíme zde místo pro slovo, které nezhíná v plamenech.“
Matěj se zasmál, byl to smích zbezněný a nervózní. „Otče, zde není nic než popel. Všechno je pryč. I sklep byl by zničen, kdyby tu vůbec nějaký byl.“ Vlasák se jen tajemně usmál a ukázal na místo, kde měla vzniknout nová fasáda. Tvrdil, že dům, který zde vyroste, nebude mít žádné suterény, žádné podzemní chodby, protože všechno, co je cenné, musí být vidět na povrchu, v otevřeném světle.
Minula desetiletí. Dům čp. 250 vyrostl v žlutých barvách s bílou ozdobou, jako svědectví o vítězství nad ohněm. V roce 1848 se zde scházeli lidé pod praporem Slovanské lípy, hovořili o svobodě a četli knihy z knihovny, kterou Vlasák založil. Matěj, už starý muž s třesoucíma se rukama, se často zastavil před domem a hledal v jeho stěnách stopu té staré záhady.
Jednoho večera, když město utonulo v modrém šeru, spatřil Matěj něco, co mu vyrazilo dech. V prvním patře, přesně mezi okny, kde byl v barokním rámu vyobrazen svatý Václav na koni, se dělo něco nemožného. Obraz, který byl v té době jen malbou na plátně, začal vyzařovat slabé, zlatavé světlo. Nebylo to světlo svíčky ani odlesk měsíce. Bylo to vnitřní žár, který připomínal ten z roku 1808, ale tentokrát nepálil.
Matěj viděl, jak se postava svatého Václava mírně pohnula. Kůň zdál se být připraven k ausgeführtí, kvítal tichý zvuk kopyt, který zněl v tichu náměstí jako vzdálený hrom. V tu chvíli se z dveří domu vyšel stín muže, který vypadal přesně jako mladý Antonín Norbert Vlasák, a přiložil ruku k fasádě. Světlo z obrazu okamžitě zmizelo, jako by ho někdo zhasl prstem.
„Kdo jste?“ zakřičel Matěj a udělal krok vpřed, ale muž se jen otočil a zmizel v průjezdu domu dříve, než stihne Matěj vykřiknout znovu.
Když se druhý den lidi ptali, proč Matěj tak zoufale hledá v domu čp. 250 vchod do sklepa, jen se smáli. Všichni věděli, že ten dům není podsklepen. Žádný člověk se do něj nemohl schovat, žádné tajné chodby nevedly do hloubi země. A přesto Matěj přísahal, že slyšel kroky z míst, kde žádná podlaha není, a viděl světlo tam, kde by mělo být jen mrtvé plátno.
Kdo dnes pohladí prsty chladný ocelový plech obrazu svatého Václava, možná pocítí pod kůží jemné brnění, jako by se v domě stále hýbal plamen, který nikdy úplně nevyhasl.