Příběh: Martinice v Krkonoších
„Táhněte tu páku hned teď, aneb chcete, aby nás ten ocelový monster rozmačkal v prach!“ zakřičel mladý výpravčí Matěj a jeho hlas se zlomil v prudkém mrazu. Ruce se mu třásly, když se snažil udržet těžkou železnou dźábě, která odporně vrzala v mechanismu. Kolem nich hustý kouř z lokomotivy zakrýval pohled na peron a vzduchem pronikala pronikavá vůně spáleného uhlí a horkého maziva, která pálila v nose.
Starší strojvedoucí, pan Bedřich, jen mlčky přikývl a svalnatým předloktem přitlačil páku do spodní polohy. Mechanické návěstidlo nad nimi s kovovým cvaknutím změnilo polohu. V tu chvíli se však stalo něco, co v roce 1871 nepatřilo do žádné učebnice železnic. Vlna hlubokého, dunivého zvuku, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, přehlušila i řev parního kotle. Vlak zastavil, ale ne plynule. Prudce, jako by narazil do neviditelné zdi, přestože před ním byla cesta zcela volná.
Z hustého bílého mraku páry, který obklopil vozy, vystoupil muž. Neměl na sobě plátno ani sukno typické pro lidi z podhůří. Jeho oděv byl z látky, kterou Matěj nikdy neviděl – hladká, tmavá a zvláštně lesklá, bez jediného knofíku či švu, jaké znal z krejčovských dílen. Muž nebyl v pospíchu. Kráčel pomalu směrem k vodnímu jeřábu, přičemž jeho boty nevydávaly žádný zvuk o dláždění.
Bedřich sestoupil z lokomotivy a s tváří zrudlou od žáru kotle přistoupil k neznámému. „Kde jste vystoupil, pane? Tohle je stanice Jilemnice, ale vlak zastavil předčasně,“ řekl Bedřich a položil ruku na bok svého uniformního saku.
Neznámý se zastavil a pomalu otočil hlavu. Neměl v obličeji žádný výraz, jen oči, které vypadaly, jako by viděly tisíce let dopředu. V ruce držel malý, plochý předmět z černého skla, který v dlaních slabě žhnul modrým světlem. Matěj, který stál kousek za Bedřichem, zpozorněl. Všiml si, že muž neřečí, ale pozoruje stavbí budov kolem sebe s podivným uznáním, jako by zkoumal vzácný klenot v muzeu.
„Hledám cestu zpět k počátku,“ pronesl muž hlasem, který zněl jako ozvěna v prázdném tunelu. „Tento uzel cest je jediným místem, kde se čas zastavil v pravém rytmu.“
Bedřich se zamračil a chtěl mu odpovědět, ale v tu chvíli zazvonil signalizační zvonek. Vzduch kolem muže se začal chvívat, podobně jako se chvěje horký vzduch nad rozpálenými kolejemi v červenci. Modré světlo v jeho dlani krátce bliklo a vteřinu poté, kdy Bedřich mrkl, byl muž pryč. Zůstal po něm jen tichý zvuk dopadajícího kovového kousku. Matěj se přiklonil a z prachu zvedl malý, dokonale hladký kovový disk s vyrytým symbolem, který v té době nikdo neuměl přečíst.
Oba muži se na sebe podívali v naprostém šoku. Lokomotiva, jako by se probudila z letargie, znovu vypustila prudký proud páry a vlak s trhnutím vyrazil dál směrem k Trutnovu. Bedřich se pokusil událost zapomenout, ale Matěj disk nenosil v kapse, nahrál si ho do paměti jako největší tajemství svého života.
Každý večer, když Matěj obcházel mechanická zařízení a kontroloval, zda jsou návěstidla v pořádku, se díval k vodnímu jeřábu. Představoval si, že ten muž nebyl cestující z jiného města, ale z jiného věku, který přišel jen proto, aby se ujistil, že tato technická katedrála z železa a páry zůstane stát přesně taková, jaká byla v den svého zrození.
Kovový disk Matěj nakonec schoval do hluboké spáry v zdivu jedné z budov, kde zůstal spát desetiletí. Do dnešního dne nikdo neví, zda byl muž skutečný, nebo zda šlo o přízrak budoucna, který navštívil Martinice, aby jim vzdal hold. Jen tiché cvakání mechanických páku a chladný dotek starého železa stále šeptají, že někdo se sem jednou vrátí, aby svůj hledaný počátek konečně našel.