Příběh: Měšťanský dům Růžová 299/3

„Tady to končí, Ignazi! Buď to podepřeš kamenem, nebo to necháš klesnout do země a zapomeň na to!“

Stavitel Scholze tloukl pískovcovým dlátem do bloku u hlavního vchodu, a prach mu sypal do očí. Ignaz Hörnig stál vedle něj, v rukou svíral kus drahého modrého pláště, který právě dostal z dílny. Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého vápna a čerstvě řezaného kamene, která se mísila s pálivým zápachem z blízkých tkací rváčů. Byl rok sedmnáct set devadesát osm a nový dům v Růžové ulici měl být symbolem moci, kterou mu přineslo soukenictví.

Hörnig se však nedíval na zdi. Díval se nahoru, tam, kde se v bílé omítce rýsovala postava korunované Panny Marie.

„Vytesat to musíš přesně tak, jak jsem chtěl,“ odpověděl Hörnig tichým, skoro šeptaným hlasem. „Aby viděla každého, kdo vstoupí do domu. I ty, kteří přicházejí v noci a bez zvuku.“

Scholze se zastavil a zpodvratě se na něj podíval. Znal Hörniga jako pilného obchodníka, ale v posledních měsících v něm viděl něco jiného. Ignaz začal mluvit o věcech, které nepatřily do světa obchodních knih a účtů. Tvrdil, že na místě, kde stál starý dřevěný chlév, který právě srazil, žil někdo, kdo nikdy neodšel.

Když byly dveře konečně hotové a do pískovcového portálu byly vytesány hrdá písmena I. H., stalo se něco, co Scholze nedokázal vysvětlit. Ve chvíli, kdy Hörnig poprvé přeložil práh svého nového domova, v domě zhoulo všechno světlo. Přestože venku bylo jasné poledne, v předsíni se rozprostřela hustá, ledová tma. Hörnig tam stál nehybně, jako by mluvil s někým, koho ostatní neviděli.

„Oni jsou tady,“ řekl Hörnig, a jeho hlas zněl, jako by přicházel z hloubky studny.

Od toho dne se v domě U Matky Boží začaly dít věci, které rozptylovaly klid okolního Nového Města. Sousedé přísahali, že v noci slyší v horním patře zvuk tkacího stavu, i když Hörnig měl své stroje v dílně kousek dál. Bylo to rytmické, monotónní tloučení, které neustávalo ani v neděli. Když však někdo zaklepal na dveře a Hörnig je pustil dovnitř, v domě panovalo absolutní ticho. Jen vůně starých lůtů a něčeho sladkého, připomínajícího hnijící růže, visela v sálech.

Jednou večerem, když město zahalila mlha, viděl jeden ze služebníků něco zvláštního. Hörnig stál u okna s květinovým štukem a mluvil k němu. Neřečnil však k obrazu, ale k prázdnému prostoru vedle něj. Smál se, gestikuloval a podával neviditelné předměty někomu, kdo stál v místnosti, přestože byl Hörnig v pokoji sám a dveře byly zamčené zevnitř.

Záhada však vyvrcholila v noci, kdy se v domě rozsvítila všechna okna, přestože v budově nehořela žádná svíčka. Světlo bylo modravé, studené a pulzovalo v rytmu lidského srdce. Lidé z Růžové ulice se zastavili před domem a s úžasem sledovali, jak se z okna v prvním patře pomalu vyklání ruka, která nedržela nic, ale přesto z ní dopadaly na dlažnicí drobné krystalky bílého prachu, připomínající sůl nebo popel.

Když se ráno Hörnig objevil na ulici, vypadal, jako by zestárl o deset let. Jeho oči byly prázdné a on sám už nikdy nepromluvil o stavbě domu ani o své víře. Jen občas zastavil pohled na reliéfu Panny Marie a zlověstně se usmál.

Nikdo z tehdejších obyvatel nedověděl, s kým Hörnig v té tme mluvil a co za cenu zaplatil za to, aby jeho dům stál tak pevně a nehybně po celá století. Jen ten pískovcový portál s jeho iniciály zůstal jako němý svědek paktu, který byl uzavřen v roce 1798.

Kdo dnes přejde kolem Růžové 299/3, možná pocítí ten samý chlad, který kdysi zmrazil Scholzeho krev, a uvědomí si, že některé zdi nechrání jen lidi uvnitř, ale drží v zajetí něco, co stále čeká na svou možnost vyjít ven.