Příběh: Dům čp. 18 (Zlaté Hory)

„Ustupte od toho schodiště, nebo vás vyhodím ven z domu!“ zakřičel Viktorín Zelenka a prudce přítlačil svou ruku k chladnému sklu světlíku, který prosvětlil střed budovy. V rukou svíral starý pergamen, který se třásl v rytmu jeho prudkého dechu. Nad ním, v nejvyšším bodě domu, se v tichosti vznášela pozorovatelna, kde kovové zábradlí tlumilo dopady prvních zimních kapek. Viktorín nebyl obyčejný obyvatel Zlatých Hor. Byl to muž, který věřil, že stěny domu číslo 18 uchovávají paměť hlubší než jen kamenné základy z dob středověkých horníků. Právě v roce 1903, kdy dům získal svou novou, pyšnou tvář s bohatými římsami a lvíčkem na korouhví, se v domě začaly dít věci, které popíraly veškerou logiku tehdejšího světa. Kovový zvuk klíče otáčejícího se v zámku zazněl jako výstřel. Do chodby vstoupil pan správce, jehož těžké boty duněly po podlaze. Viktorín se však nepohnul. Upřeně hleděl nahoru, kde skleněný strop propouštěl šedivé světlo. V ten moment se stalo něco, co zanechalo v domě stopu na celá desetiletí. Z prázdného prostoru nad schodištěm, kde nikdo nestál, začal dopadat jemný, zlatavý prach. Nebyl to prach z opravy střechy ani špína z komína. Byly to drobné, čisté zrnka zlata, která klesala pomalu a pravidelně, jako by je někdo z neviditelné výšky sypal do prostoru. Viktorín natáhl dlan a zachytil jedno zrnko. Bylo horké, téměř žahutnající. Vzduch kolem něj náhle zaplnila vůně starého papíru a vlhkého železného prachu, jako by se v jediné vteřině otevřely všechny šolchy pod domem, které kdysi vedly k nejbohatším žilám. „To není možné,“ zašeptal správce a přistoupil blíž. „Tady není žádný důl, jenom sklepy s klenbou.“

Viktorín neodpověděl. Vběhl po schodech vzhůru, až k samotnému vrcholu, do pozorovatelny. Zde, za kovovým zábradlím, s výhledem na celé náměstí Svobody, našel něco, co ho zmrazilo v krvi. Na parapetu středního arkýře, přímo pod volutovým štítem, ležela stará, zrezivělá lžíce z doby, kdy se zde těžilo zlato poprvé. Lžíce byla plná čerstvého, lesklého prachu, přestože okna byla zavřená a v okolí nebyl žádný člověk. Viktorín se podíval dolů na lvíčko s erbem, které se v mrazivém větru mírně hýbalo. V tu chvíli uslyšel za sebou tichý, rytmický zvuk. Bylo to jako tloučení klady o skalní stěnu, ale zvuk nedocházel zvenčí. Přicházel zevnitř zdí, z hloubi novobarokní fasády, z míst, kde se nová stavba spojovala se starým, středověkým jádrem. „Hledáte to, co už dávno zmizelo,“ ozval se za ním hlas, který nepatřil nikomu z přítomných. Když se Viktorín prudce otočil, v pozorovatelně nebyl nikdo. Jen vítr kvílel v kovových prutech a lvíčko na střeše se prudce otočilo o třisty šestdesát stupňů, i když vítr v tu chvíli úplně utichl. Zlatavý prach přestal padat, ale v domě zůstal zvláštní, vibrující chlad, který nenechal v klidu nikoho, kdo v budově přenocoval. Viktorín Zelenka z domu číslo 18 zmizel krátce poté, jak byl dům dokončen. Nikdy neopustil město v oficiálních záznamech, ale ani v něm nebyl znovu viděn. Zůstal po něm jen ten pergamen s nákresem pozorovatelny, kde na okraji stránky bylo napsáno jediné slovo: „Slyšíte?“

I dnes, když člověk stojí na náměstí Svobody a pohlédne nahoru k lvíčku a k lśničce na střeše, může mít pocit, že dům dýchá. Kdo vstoupí do vchodu v levé ose a vyjde na schodišti pod světlíkem, občas pocítí náhlé teplo v dlaních, jako by právě zachytil zrnko zlata, které sletělo z neviditelné výšky. Záhada o tom, kam Viktorín zmizel a co skutečně sypalo zlato z prázdného vzduchu, zůstala neřešena. Jen lvíčko na střeše dálto hlídá ticho, které v hloubce zdí stále tlouče neviditelný horník.