Příběh: Dům Ottokara Katzera
„Podívejte se na ty linie, Leontine, jsou to ne sekce zdi, ale sliby nové doby!“ Ottokar Katzer prudce rozestřel papíry po stole, až jedna z nich sklouzla na podlahu. Jeho prsty, zhrubělé od ševcovského řemesla a zvyklé na tvrdou kůži, třesaly vzrušením, když ukazoval na řádky čistých, přísných čar. V místnosti vonělo novým lepidlem, vlivem vlhkosti zvenku a starým dřevem původního domu, který je obklopoval jako stará kůže, kterou už bylo čas vyměnit za něco moderního.
Leontine mlčela. Dívala se na nákresy Ernsta Hantschla, které vypadaly spíše jako stroje než jako obydlí. Ten středový výstup, to kubické okno, které se dychtivě tlačí nad střechu, jako by chtělo vyhlédnout do budoucnosti, je fascinovalo i děsilo. Byla to architektura z jiného světa, z měst jako Zlín, kde se lidé stali součástmi velkých strojů.
Když se dům v roce 1930 konečně zvedl do výšky, Šumperk ztichl. Lidé si zastavovali cestu na Hlavní třídě. Domov ševce Katzera nebyl jen budovou, byl to výkřik. Pravé úhly, kovové rámy a ta zvláštní symetrie, která člověka nutila stát rovně. V domě se mísila dvě éry. Kdo sestoupil do spodních pater, stále cítil chlad starých klenb a pruských placků, ale kdo vystoupal po novém dřevěném schodišti do horních pater, vstoupil do světa čistoty a světla.
Právě v tomto světle se však začalo dít něco, co nikdo z obyvatel domu nedokázal vysvětlit.
V druhém patře, v prostorném bytě s balkonem, začal Ottokar pozorovat podivnou změnu. Jednoho večera, když město utonulo v mlze a jen světla obchodů vnitří ulicy blikala jako vzdálené hvězdy, zaslechl v domě zvuk. Nebyl to praskot sedlajících zdiv ani šum větru v pultové střeše. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo v pravidelných intervalech přiklepává hřebík do tvrdého dubu.
Ottokar vyšel na chodbu. Zvuk přicházel z prostoru mezi patry, z míst, kde se moderní beton spojoval se starým cihelným zdivem. Když otevřel dveře na půdu, kde v mosazné výplni dveří zaleskly poslední paprsky slunce, našel tam muže. Byl to vysoký, hubutý člověk v šedém obleku, který v rukou držel svitek papírů. Muž nebyl z města, jeho tvář byla cizí, ale jeho pohled byl upřenut na stěnu, jako by v ní hledal chybu v konstrukci.
„Kdo jste?“ vyhrkl Ottokar.
Muž se pomalu otočil. V jeho očích nebyl strach, jen hluboký, téměř bolestný zármutek. „Hledám spojení,“ odpověděl tichým hlasem, který zněl jako šelest starého pergamutu. „Tento dům je postaven na křižovatce dvou časů. Jeden čas plynul pomalu, druhý běží příliš rychle. Já jsem ten, který musí zajistit, aby se nerozpadly.“
Muž ukázal na papíry v ruce. Ottokar na vteřinu zahlédl nápis, který tam neměl být. Byla to jména z Chrudimi, konkrétně z obuvnického závodu Poppera. Proč by v domě šumperského ševce, v jeho nejintimnějším prostoru, měl být plán konkurenční firmy z jiného města?
Když Ottokar mrknul, aby si oči pročířil z prachu, muž byl pryč. Zůstal jen otevřený průvan a ticho, které bylo tak husté, že ho skoro cítil na kůži. Na podlaze však zůstal ležet jeden jediný list papíru. Nebyl to nákres domu, ale seznam dat a hodin, dopisovaný precizním písmem, které připomínalo technické nápisy Hantschla. Poslední datum na seznamu bylo z budoucnosti, z doby, kdy už v ulici stála betonová zdiva brutalistického obchodního domu, který měl přišít k jejich domu jako hrubý šev.
Ottokar ten papír schoval do trezoru, ale tajemství domu zůstalo vzduchem. Od té doby se v domě občas ozývá ten samý kovový zvuk. Někdy v noci, když město utichne, se v kubickém okně, které vyčnívá nad střechu, objeví stín muže v šedém obleku. Stojí tam, hledí na ulici a jako by čekal, až se čas konečně srovná.
Kdo dnes projde kolem tohoto domu a pohlédne vzhůru do onoho vyčnívajícího okna, možná zahlédne jen odraz oblohy. Ale kdo vstoupí dovnitř a přiloží ucho k chladné zdi mezi patry, možná uslyší tiché, rytmické klepání, které stále hledá cestu ven z neviditelné pasti času.