Příběh: Pařížská 17

„To není umění, to je hřích proti oku!“ vykřikl Viktorin a s verví vrhnutou do sporu udeřil dlaní do mramorové desky. Jeho hlas se rozlehlo chodbou nového domu, kde se ještě vzduchem vznášel jemný prach z čerstvého štuku a vůně nového vaku lněného oleje. Stál v předsíni domu v ulici Pařížské číslo sedmnáct a s odporem hleděl na lísteny lilií a plynulé linie, které se proplétaly s přísným řádem starších dob. Vedle něj stál pan Klenka, jeden z tvůrců budovy, a klidně si upravoval manžety košile. Jen mírně zvedl obočí, zatímco Viktorin, žák slavného Kotěry, pokračoval v útoku. Pro něj byla tato budova z roku tysíce devět set sedm jen hromadou nevkusu, směsicí stylů, která v sobě nenesla žádnou pravdu, pouze touhu po okázalosti. V tom okamžiku se z hloubi domu ozval zvuk, který přerušil hádku. Byl to tichý, rytmický kovový zvuk, jako když někdo pomalu tahá těžký řetěz po zdobné dlažbě. Oba muži ztuhli. V domě by v tu chvíli neměli být žádní dělníci, všechna řemeslná práce na vstupech a oknech byla hotová. Zpoza rohové věže, která se tyčila nad nároží s ulicí Červenou, vystoupil muž. Neměl na sobě žaket ani cylindr, jen šedý, zastřený plášť, který mu sahal až k patám. V rukou držel starý, zrezivělý klíč, který byl příliš velký na jakékoli zámky v tomto moderním domě. Muž se na ně nepodíval. Jeho pohled byl upřený do země, přesně tam, kde se pod novým základem domu kdysi rozprostíralo staré židovské ghetto, srovnané se zemí v rámci velké sanace. „Kdo jste a co tu hledáte?“ vyjel Viktorin, ale muž neodpověděl. Neznámý se zastavil u jedné z nik svanovými vázami a začal prsty přejíždět po chladném štuku. Dělal to s takovou něžností, jako by hladil tvář drahé ženy. Pak se náhle zastavil a s nepřirozenou silou zatlačil klíčem do spáry mezi dlaždicemi v předsíni. Zvuk, který následoval, nebyl zvuk kovu o kámen, ale hluboké, duté dunění, které otřáslo celou podlahou. Viktorin i Klenka cítili, jak se jim v hrdle udělalo sucho. Vzduch v předsíni ztěžkl a náhle v něm zavoněla stará, vlhká zem a hořký dým, jako by se do čistého prostoru domu vnikla vůně z hlubokých katakomb. Muž v plášti se konečně otočil. Neměl v obličeji žádné rysy, které by šly pojmenovat; jeho tvář připomínala rozmazaný obraz, který se neustále měnil, jako by v něm bylo uloženo tisíc různých lidí najednou. Bez jediného slova muž vykročil směrem k východu. Prošel skrze bohatě dekorovanou mříž vchodu tak lehce, že se ani nepohnula. Zůstal po něm jen ten podivný, příliš velký klíč, který ležel na lśničící dlažbě. Viktorin se sklonil a zvedl předmět. Kov byl ledový, přestože venku bylo horké letní odpoledne. Když se pokusil klíč vložit do kteréhokoli zámku v budově, nikam nepasoval. Zámky byly moderní, přesné, vyrobené z nejlepší oceli. Tento klíč však nepatřil do dveří z dřeva a kovu. Od toho dne se v domě Pařížská sedmnáct začaly dít věci, které architekt Klenka nikdy v soupisech prací nezaznamenal. Někdy v noci, když město utichlo, slyšeli obyvatelé horních pater, jak někdo v předsíni pomalu přehrává melodii, kterou nezná žádný hudebník té doby. A občas, v mrazivých zimních ránech, našli v nikách u váz čerstvé květy, které v Praze v lednu nerostaly. Viktorin přestal kritizovat nevkus budovy. Začal ji navštěvovat každý týden, stál u téhož místa na dlažbě a naslouchal. Hledal odpověď na otázku, zda dům skutečně stojí na zemi, nebo zda je jen tenkou vrstvou kamene nad něčím, co se odmítá nechat zapomenout. Klíč zmizel z jeho ruky stejně záhadně, jako se v domě objevil ten muž. Jen jedna věc zůstala. Kdo dnes vstoupí do předsíně a přiloží ucho k chladné stěně u rohové věže, může slyšet tiché šeptání v jazyce, který už v těchto ulicích nikdo nemluví.