Příběh: Dům U černého orla (Plzeň)
„To není lék, pane Peitnere, to je šílenství!“ zakřičel mladý pomocník a s prudkým pohybem odsunul skleněnou baňku od okraje dubového stolu.
Vilém Peitner ani nepohlédl. Jeho prsty, zbarvené od bylin a chemikálií, se třesly, když přilýval hustou, stříbřitou tekutinu do malé nádobky. Vzduchem se šířil ostře cítitelný pach hnijících kořenů smíšený s vůní levandule a starého papíru. Byla to vůně lékárny, která v přízemí domu U černého orla sloužila jako útočiště pro zoufalé i zvědavé. Světlo z obloukových oken dopadalo na podlahu v dlouhých, šedých prouzích a odráželo se od zlacených tapet, které zdobily stěny jako pozůstatky zapomenutého luxusu.
„Ticho,“ sykl Peitner a zvedl zrak. Jeho oči byly zarudlé od nedostatku spánku, ale v nich plála zvláštní, horečnatá jasnost. „Sleduji stopy těch, kteří tu byli před námi. Bartoloměj Stehlík zde nebudoval jen stěny, on zde ukrýval něco, co se nenechá tak snadno zničit ohněm.“
Pomocník polkl. Věděl, o čem mluví. V Plzni se šeptalo o velkém požáru, který kdysi dům zdevastoval, ale Peitner věřil, že v hloubi základů, tam, kde se dům mírně zaláme, zůstal schován tajný prostor. Místo, které přežilo i primátora Vodičku a jeho ambice. Peitnera netsálly však peníze, ale tajemství. Věřil, že existuje lék na zapomínání, látka, která dokáže vyvolat obrazy z minulosti tak živé, že se stanou hmatatelnými.
„Podívej se na ty lví hlavy pod římsou,“ ukázal lékárník směrem k fasádě. „Kdo je vytesal, věděl, kam se dívají. Ne hlídají dům, ale pozorují cestu do hloubky.“
V tu chvíli se v místnosti ozval zvuk, který tam neměl být. Nebylo to zaklepání na dveře ani šustění šatů. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehty o dřevo. Zvuk přicházel z chodby, kde vedla cesta k replice pavlače v dvoře. Pomocník ztuhl. V lékárně byli jen oni dva, dveře byly zamčené a v domě nebylo v tuto hodinu nikdo jiný.
Peitner se pomalu postavil. V ruce držel stříbřitou tekutinu. S každým krokem, který k chodbě podnikal, se zvuk zintenzivnil. Byl doprovázen chladem, který náhle vyplnil místnost tak prudce, že se z úst začal stahovat bílý párok. Lékárník se zastavil před zlacenou tapetou, která se v šeru zdála pulzovat vlastním světlem.
„Kdo tam je?“ vyhrkl Peitner, ale hlas se mu zlomil.
Zpoza rohu se neobjevil člověk. Objevila se pouze ruka. Byla bledá, téměř průsvitná, a prsty byly dlouhé a nepřirozeně ohnuté. Ruka se nepohybovala jako lidská; spíše klouzala po povrchu stěny, jako by hledala neviditelnou spáru v kameni. Peitner s prudkým pohybem vylil stříbřitou tekutinu přímo na místo, kde se prsty dotýkaly tapety.
Vteřinu poté se stalo něco, co odporovalo všemu, co pomocník znal z učebnic. Tekutina se nevzlila po zdi, ale byla okamžitě vstřebána do povrchu, jako by stěna byla žíznivá. Vzápětí se z místa kontaktu ozval hluboký, dunivý zvuk, připomínající vzdálený hrom, a ze stěny vyrazila vlna horka, která zaplnila lékárnu vůní starého dýmu a spáleného dřeva.
Když se kouř rozplynul, ruka zmizela. Peitner však nestál na místě. Díval se s otevřenými ústy na zlacenou tapetu, kde se nyní rýsoval obraz, který tam předtím nebyl. Byl to detail lví hlavy, ale v její tlamě byla sevřena malá, kovová klíčenka s nápisem, který nikdo z přítomných nedokázal přečíst.
„To není lék na zapomínání,“ zašeptal Peitner a jeho tvář zbělela. „To je pozvání z hloubky.“
Lékárník se v tu chvíli rozhodl. Vzal svou plášt, zhasl lampu a bez slova opustil lékárnu. Pomocník ho sledoval s hrůzou v očích, ale v hloubi duše cítil neodbytnou potřebu dotknout se té stěny.
Dnes jsou lví hlavy stále na svém místě a zlacené tapety v interiéru znovu září díky renovaci. Jenom ti, kteří v tichu stanou v chodbách domu U černého orla, někdy ucítí náhlý poryv chladného vzduchu a uslyší jemné škrábání prstů o dřevo, které hledá cestu zpět.