Příběh: Dům čp. 50
„Kde jsi to schoval, ty lháči! Kde je ten list z Vídně?“ Jan Zikmund Hošťálek z Javořice vrazil pěstí do masivního dubového stolu, až se v místnosti rozletěl prach a zrzutěly se zbytky vápenné omítky ze stropu. Jeho dech byl těžký a vzduchem se šířil pronikavý pach spáleného dřeva a starého pergamentu. V domě čp. 50 v Kadaně bylo v tu chvíli tíšíněno, jen za okny zněly vzdálené křiky z náměstí, kde se město stále lízalo z ran starých požárů.
Jan Zikmund se díval na svého sluhu s očima plnými hněvu i zoufalství. Syn popraveného primátora nesměl ztratit jedinou šanci na návrat k moci, kterou jeho otec kdysi držel v železné pěsti. Ten kousek papíru, zapečetěný císařským voskem, mohl být jeho záchranou nebo rozsudkem.
„Není v domě, pane. Přísahám na svou duši,“ koktal služka a couval k zdi, kde se vlhkost z hlubokých středověkých základů tlhla do kamene.
Jan Zikmund začal zběsile přehrabovat v truhlích a vyvracet nábytek. V tom domě, který přežil ohně století, se zdálo, že stěny mají vlastní uši a paměť. Každý vrzot podlahy zněl jako výsměch. Vstoupil hlouběji do suterénu, kde byl chlad tak prudký, že mu mrazilo v kostech, a kde vzduch chutnal po železe a zatuchlosti. Tam, v temném koutě, spatřil něco, co tam být nemělo.
Na zemi ležela malá,stříbrná konvice. Nebyla to obyčejná nádoba. I v šeru suterénu vyzařovala podivným, zlatavým světlem, jako by v sobě věznila slunce z jiného světa. Jan Zikmund ji zvedl. Byla ledová, přestože v místnosti nefoukal průvan. Jakmile ji dotkl, ucítil prudký ráz, který ho odhodil proti zdi. V ten moment se v místnosti ozval zvuk, který v žádném z jeho lékárníkům ani právníků nedával smysl — čistý, vysoký tón zvonku, ačkoliv v domě žádný zvonek nebyl.
Vzduch kolem něj zhoustl. Jan Zikmund viděl, jak se z konvice začíná stoupat tenký, zlatý dým, který nesměřoval vzhůru, ale klesal k zemi a tvořil tvary lidí, kteří v tomto domě žili dávno před ním. Viděl tváře, které neznají, slyšel šepot v jazycích, které už nikdo v Kadaně nemluvil.
„Tady to není, Jan Zikmunde,“ ozval se hlas, který nevyšel z hrdla, ale zprostřed místnosti. „Tady se uchovává jen to, co je čisté. Tvé touhy jsou příliš špinavé na to, aby je tento dům přijal.“
Hošťálek z Javořice v panice konvici pustil. Nádoba dopadla na kamennou dlažbu s duněním, které otřáslo celým domem, ale místo aby se rozbila, prostě zmizela. Jako by se zapadla do země, jako by ji pohltil samotný základ z třináctého století. List, který hledal, se nikdy nenapřil. Jan Zikmund z domu odešel jako zlomený muž, pronásledovaný pocitem, že v tomto domě existuje brána do něčeho, co lidský rozum nedokáže pojmout.
Když mnoho let později dům vlastnil Jakob Ignaz Otto z Ottlilienfeldu, vyprávělo se, že v noci z hloubi zdí stále slyšet ten samý vysoký tón zvonku. Jakob, který díky své službě výběrčího daní a příznivu Karla VI. Habsburského vzstoupil do šlechtického stavu, se snažil tajemství potlačit. Nechal na fasádě vyvéstat symbol zlaté konvice. Lidé si mysleli, že je to jen připomínka jeho úřadu nebo úcta k svaté Alžbětě Durynské, která pečovala o chudé.
Jen málokdo však věděl, že Jakob Ignaz Otto v nocich sestupoval do suterénu s zapálenou svící v ruce. Hledal stejnou věc jako Hošťálek. Hledal konvici, která se objevuje jen těm, kteří mají v srdci prázdnotu, kterou žádné císařské uznání nedokáže zaplnit.
Dnes, když člověk vstoupí do cukrárny U Zlaté konvice a cítí vůni čerstvého dortu a kávy, snadno zapomene na chlad suterénu. Ale pokud se pozorně zastavíte a přiložíte ucho k prastarým zdivům, možná ucítíte ten zvláštní mráz, který nepatří do léta, a uslyšíte tichý, kovový zvuk, který vám napoví, že pod vašimi nohama stále spí něco, co odmítá být nalezeno.