Příběh: Lihovar

„Tady to končí, pane Graueri, dál už do té bašty nevstupuji!“ zakřičel mladý údržbář Antonín a s třešnjovým rudičem v tváři ustoupil z prahu hlavní budovy. Vzduch kolem nich byl hustý, lepkavý a pachal sladce, téměř mdle, jako roztekalý cukr smíchaný s něčím ostrým a kovovým. Ten pach melasy se v roce 1899 vřál v každé spáře červených cihel, proníkal do švůvů oblečení i do plic.

Vilém Grauer se na svého zaměstnance ani neotočil. Stál v hloubi síně, kde světlo dopadající z vysokých oken klesalo do šedých stínů. V rukou svíral list papíru, který dostal z Vídně, a jeho prsty se třesly tak silně, že papír rytmicky šuměl. Grauer nebyl mužem slabého charakteru, byl to budovatel, muž, který z nicoty vznášel do nebe čtyřicetčtyřimetrový komín a nechal vybudovat továrnu, která vypadala spíše jako hrad z pohádek než jako místo rafinace líhu. Právě v tom však spočívala jeho největší pýcha i největšíno strach.

„Vstupte, Antoníne. Jen na okamžik,“ odpověděl Vilém tichým, chraplavým hlasem. „Podívejte se na ten kotel v horní části věže. Slyšíte to?“

Antonín ztuhl. Z hloubi budovy, tam, kde se křížily technologické potrubí a těžké zdivy, se ozýval zvuk. Nebylo to rytmické bublání kvasných ván lůs ani řinčení strojů. Byl to zvuk připomínající lidský šepot, tisíce malých hlasů, které se přelily z jedné místnosti do druhé, jako by vítr v toweru s cimbuřím nešeptal, ale vyprávěl.

Když Antonín přimhouřil oči a pohlédl směrem k lapačům par, uviděl něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Z jedné z rur, která měla být v tu chvíli prázdná a uzavřená, vytékala tekutina. Nebyl to čirý líh ani hnědá melasa. Byla to substance s perlemi bílé barvy, která se v prostoru vznášela jako mlha a nepadala k zemi, ale pomalu stoupala vzhůru k stropu, kde tvořila podivné, geometrické tvary.

„To není možné,“ vydechl Antonín a udělal krok zpět. „V tom systému není žádný tlak, ventily jsou zavřené!“

Vilém Grauer se zasmál, ale byl to smích bez radosti. Přistoupil k té bílé mlze a natáhl k ní ruku. V momentě, kdy se jeho prsty dotkly té substance, zmlkla všechna hluky v areálu. Zvuk komínů, hvízdání páry i vzdálený hluk vlaku přijíždějícího do Svinova zmizely. Nastalo absolutní, hlušivé ticho, které bolelo v uších.

V tu chvíli se v odrazu okna v úřednickém domě, který vyhlížel na dvůr, objevil stín. Nebyla to postava člověka, ale vysoká, protáhlá silueta, která v jedné ruce držela něco, co vypadalo jako starý klíč od brány, kterou Grauer nechal zamknout už před měsícem. Silueta se nepohybovala, jen pozorovala, jak se bílá mlha v hlavní budově začíná kroužit kolem Viléma jako živý organismus.

„Kdo to je?“ vykřikl Antonín a rozběhl se k oknu, ale když se tam doputoval, v okně úřednického domu nebyl nikdo. Jen prázdná místnost a prach tančící v paprscích slunce.

Když se vrátil k panu Grauerovi, našel ho stát v naprostém stuporu. Vilém už nedržel vídeňský dopis. Papír ležel na zemi, znevážený a zničený. Grauer se díval na své dlaně, které byly nyní pokryty jemným, stříbřitým prachem, který neodplavoval ani mýdlem, ani vodou.

„Oni přišli pro svůj podíl z melasy, Antoníne,“ zamumlal Grauer, ačkoli v celém areálu nebyl nikdo jiný než oni dva. „Stavba byla příliš krásná. Zbudovali jsme hrad pro něco, co do továrny nepatří.“

Od toho dne se v lihovaru v Dubí dělaly věci, které v žádných účetních knihách nebyly zapsány. Produkce etheru a octanu amylnatého stoupala do nebeských výšin, ale nikdo z vedení nedokázal vysvětlit, proč stroje pracovaly s takovou efektivitou, i když v noci, když se v areálu zhasla světla, se z věže s cimbuřím ozýval zvuk hromadného plesu, přestože v budovách nebyl jediný živý člověk.

Kdo dnes projde kolem těch červených zdí a pohlédne nahoru k baštám, možná ucítí ten samý sladký pach, který v roce 1899 přilákal do Dubí něco, co do našeho světa nepatřilo. Stříbřitý prach na dlaních Viléma Grauera možná stále v sálech lihovaru plavá a čeká na toho, kdo se odváží otevřít dveře, které zůstaly zavřené více než století.