Příběh: Kardinála Berana 15
„Tady to končí, Libuše, víc už do těch zdí nevložíme, ani kdybychom prodali celý obchod s látkami!“ Jaroslav tloukl dlaní do čerstvého omítky v prostorách schodiště, kde světlo z proskleného kříže dopadalo na podlahu v ostrých, bílých úhlech. Vzduchem se nesla vůně mokrého cementu a čerstvě řezaného dřeva, která se mísila s chladem přicházejícího podzimu roku 1939.
Libuše se ani nepohlédla na svého manžela. Stála u okna v prvním patře, v jejich novém bytě, kde už悄tiché praskání etážového topení ohřívalo prostor. Její prsty přejížděly po hladké stěně. Venku, v ulici, vládla tíšina přerušená jen občasným řeváním vojenských bot o dlažební kostky. Svět kolem nich se hroutil, hranice se posunuly a Plzeň se stala městem stínů, ale tady, v tomto domě z bílých kostek a čistých linií, měli pocit, že staví pevnost proti chaosu.
Právě v tu chvíli se to stalo poprvé. Jaroslav ztuhl. Z hloubky domu, z místa, kde se nacházel nákladní výtah na uhlí, se ozval zvuk. Nebyl to řetěz anivůně prachu. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu a precizně vyťukává kód do železné stěny. Tři krátké údery, dlouhá pauza, dva krátké.
„Slyšela jsi to?“ vydechl Jaroslav a jeho hlas zněl v prázdném domě neobvykle vysoko.
Libuše přikývla. Zvuk přišel znovu. Tentokrát však nebyl dole. Zdálo se šířit samotnými zdivy, putovat z jednoho hranolu do druhého, stoupat po schodech až k onomu prosklenému kříži. Manžel vyběhl k výtahu, rozhodlaně otevřel dvířka a vyhlédl do šachty. Dole byla jen tma a hromádka černého uhlí. Nikdo tam nebyl. Nic tam nebylo.
Následující týdny se domě začal přisébat zvláštní nájemník, kterého nikdo nenajal. Jaroslav a Libuše začali nacházet věci, které tam nedaly. Na sluneční terase na střeše, kde by měli být jen oni a vítr, našli jednou ráno dokonale složený kousek hedvábného plátna, který Jaroslav v žádném ze svých rolí neměl. Byla to látka v barvě, která v té době neexistovala, přelivová, měnící se podle úhlu světla.
Pak přišly noci, kdy v luxusním bytě v prvním patře slyšeli kroky. Nebyly to kroky člověka. Zněly to spíše jako tiché plískání tisíce malých skleněných kuliček po podlaze. Když vyběhli na chodbu, viděli jen odrazy světel v prosklené části schodiště. Ale vteřinu poté, když se zrcadlový povrno skla uklidnil, zůstala na jedné z dlaždic u arkýře otisk dlaně. Byla příliš malá na dospělého, příliš dlouhá na dítě a měla šest prstů.
„Je to jen nervozita z války, Jaroslař,“ šeptala Libuše, ale její ruka se třesla, když zavírala dveře do ložnice.
Jednoho večera, když město zahalila hustá mlha, se Jaroslav rozhodl zůstat u výtahu na uhlí. Seděl tam v tichu, v rukou svíral lampu. V půlnoc se výtah pohnul. Pomalu, bez jediného skřípnutí, vyjel z nejnižšího bodu směrem nahoru. Jaroslav zadržel dech. Výtah zastavil přesně v úrovni prvního patra. Dvířka se s tichým cvaknutím otevřela.
Uvnitř nebyl nikdo. Jen jedna jediná věc ležela na dně kovové plošiny: stará, mosazná krabička s rytým znakem, který připomínal geometrický plán jejich vlastního domu, ale s jednou zásadní změnou. Na plánu byl zobrazen další pokoj, tajná místnost v srdci domu, která v žádném z architektových výkresů neexistovala.
Jaroslav krabičku otevřel. Uvnitř našel dopis napsaný rukopisí, která vypadala, jako by byla psána včera, přestože papír byl žlutý a křehký jako pergamen ze století předchozího. Text v něm neobsahoval slova, nýbrž souřadnice a čas. Datum bylo z roku 1939, ale hodina byla uvedena tak, že v našem čase nedává smysl.
Když se Jaroslav pokusil najít místo, které dopis popisoval, narazil na pevnou zeď v jedné z chodeb. Klepnutím do omítky zjistil, že za ní je prázdnota. Ale nikdo z nich se nikdy neodvážil stěnu prorazit. Měli pocit, že pokud to udělají, zničí jediné bezpečné místo, které jim zbylo.
Dnes, když člověk stojí před tímto bílým domem a dívá se nahoru na onen prosklený kříž, může mít pocit, že z budovy vyvěvá zvláštní chlad, i v největší horko. Někteří říkají, že v noci je stále slyšet to tiché plískání skleněných kuliček o dlažby.
Ta tajná místnost v srdci betonu stále existuje, ukrytá hluboko v geometrii domu, a její dveře se otevírají jen pro ty, kteří vědí, jak správně vyťukat kód do zdivů.