Příběh: U dubu 26
„To není možné, Josefe, ty linie jsou v přesném zrcadlení, ale zvuk přichází z míst, kde žádné dveře nejsou!“ Ludvík Hilgert prudce přítlačil dlaně k chladnému, hladkému povrchu bílé omítky a mrzil pohledem prosklený arkýř, který spojoval jeho svět s domovem souseda.
Josef Kotyza, s prsty stále špinavými od vlhkého hlíny z dílny, jen krátce zamával rukou a pokračoval v opracování své nové sochy. Vzduchem se vznášel pronikavý pach mokrého vápence a čerstvě namíchaného tmelu. Byl rok 1929 a jejich společný dům v Braníku byl zázrakem čistoty a řádu. Všechno zde mělo svůj účel, každé okno vpouštělo přesně tolika světla, kolik bylo potřeba k práci. Žádné zbytečné ozdoby, jen pravda materiálu a matematická preciznost.
Ludvík však stál v zádveří a naslouchal. Z hloubi stěn, z prostoru mezi dvěma zrcadlovými polovinami vily, se ozývalo tiché, rytmické tikání. Nebyly to hodiny. Byl to zvuk připomínající údery malého kladívka o sklo, pravidelný a vytrvalý, jako by v samotném jádru domu žila nějaká neviditelná bytost.
„Slyšíš to? Je to v té společné části, v arkýři,“ vyhrkl Hilgert a přistoupil blíž k prosklené stěně.
Kotyza konečně odložil rýlo a přistoupil k příteli. Oba zamrzli. V ten moment zvuk ustal. Místo něj se v tichu rozlehlo něco jiného. Byl to šepot. Nebyl to lidský hlas, spíše šum větru v listí dubů, které obklopovaly jejich pozemek, ale zvuk přicházel zevnitř zdiva. Šepot zněl jako jména, která žádný z nich neznal, vyřikávaná v jazyce, který neznalev ani jeden z lidi v Praze.
Ludvík se podíval do zrcadlového odrazu své poloviny domu. Vše bylo v pořádku. Čisté linie, pravé úhly, absence chaosu. Jenže v reflexi proskleného arkýře spatřil něco, co v realitě neexistovalo. V odrazu stál v zádveří třetí muž. Byl vysoký, oděný v šedém plášti, který vypadal, jako by byl utkaný z mlhy, a v ruce držel malý mosazný klíč. Muž v odrazu se díval přímo na ně, ale když se Ludvík prudce otočil za sebe, v místnosti nebyl nikdo. Jen prázdný prostor a vůně čerstvé omítky.
„Viděl jsi to?“ vydechl Ludvík a jeho hlas se třásl.
Kotyza se zlobivě zamračil a přistoupil k oknu. „Viděl jsem jen tvůj strach z toho, že jsi příliš moc věřil geometrii. Domy jsou z kamene a skla, Ludvíku, ne z duchů.“
Přesto však sochař v noci nemohl spát. Ležel vtečku vtečku v tichu své čisté sypacínice a naslouchal. Pak to začalo. Tikání. Rytmické, kovové, přicházející z tého místa, kde se jejich dva domy spojovaly v jeden celek. Vstal, bosý, a šel do arkýře. Světlo měsíce prosvítilo skleněné tabulky a vrhlo na podlahu geometrické stíny. Vteřinu poté pocítil na rameni ledový dotek. Nebyla to ruka, spíše proud mrazivého vzduchu, který ho zastavil v místě, kde se zrcadlové půloviny vily setkávaly.
Když ráno Ludvík přišel za Kotyzou, našel ho stát uprostřed proskleného prostoru. Sochař měl v ruce malý kousek mosazi, který našel ležet na parapetu. Byl to klíč. Starý, sžitý, naprosto v rozporu s moderní čistotou jejich vily.
„Kde je zámek?“ zeptal se Kotyza s výrazem, který poprvé od začátku stavby nebyl lhostejný.
Hledali dny i týdny. Proklepali každou zeď, zkoumali každý roh sypáku i komory, měřili každou linii v půdorysu. Zámek neexistoval. Klíč nepasoval do žádých dveří v domě. Přesto se zvuk tikání vrátil. Tentokrát byl hlasitější a přicházel z hloubky země, z míst, kde se základy obou domů splývaly v jedno.
Ludvík Hilgert se později rozhodl rozšířit své patro, aby získal více prostoru, jako by se chtěl od toho neviditelného středu domu odsunout. Ale klíč zůstal v domě, předávaný z ruky do ruky jako mlčké varování.
Kdo dnes stojí předtímto bílým zrcadlem architektury, možná pocítí ten samý chlad v zádveří. A pokud bude mít dostatek ticha a trpělivosti, možná uslyší z hloubky zdí to samé rytmické tikání, které hledá svůj zámek.