Příběh: Oblouk

„Ty okna jsou příliš malá, Novotný! Kdo to navrhoval? Člověk v nich nestojí, člověk v nich jen číhá!“

Hlas sovětského vůdce Chruščova rozsekl dusné letní vzducho s intenzitou biče. Antonín Novotný jen mlčel a snažil se v horku zachovat tvář, zatímco jeho boty tloukly o čerstvý beton obrovského oblouku. Vzduch voněl po novém tmelu, prachu a blížícím se letní bouřce, která v dálce nad Porubou už hromově duněla.

Mezi nimi, v hlubokém stínu masivních sloupů, stál muž jménem Bedřich. Pracoval zde jako údržbář, muž s tváří vytesanou z šedého kamene a rukama, které nikdy nepřestaly chvítat. Bedřich v tu chvíli nedíval na mocné osobnosti, ale na reliéf znázorňující dělníků táhnoucích do práce. Všiml si něčeho, co tam být nemělo. V jedné z kamenných rýh, tam, kde se zpodobnil návrat domů, ležela malá,stříbrná mince. Nebyla to žádná měna z jejich země ani ze svazu za hranicemi. Byla hladká, bez obrazu, jen s jediným vrytym symbolem, který připomínal oko obklopené paprsky.

Když delegace s doprovodem vojáků odcházela a Chruščov stále kletil na nedostatek světla v místnostech, Bedřich mince rychle sevřel v dlani. V ten moment se mu zdálo, že budova kolem něj lehce zavibrovala. Nebyl to třes země, ale spíše hluboký, podzemní tón, který mu rozvibroval zuby v dásních.

Bedřich se v následujících dnech začal chovat zvláštně. Přestal mluvit s kolegy v jídelně a trávil všechny volné chvíle v průjezdech oblouku. Sledoval lidi, kteří procházeli skrz budovu, ale nedíval se na jejich tváře. Sledoval jejich stíny. Tvrdil, že v určitých hodinách, když slunce dopadne pod konkrétní úhel a vrhne stíny sloupů do tvaru srpu a kladiva, se stíny lidí začnou oddělovat od jejichvlastníků.

Jednoho večera v prosinci, krátce poté, co se do budovy nastěhovali první nájemníci, Bedřich zmizel. Zanechal po sobě jen rozdělanou kávu v hrnku a otevřený deník, v němž psal o „bráně, která nevede jen z ulice do ulice, ale z času do času“. Poslední zápis byl zmatený. Psal, že mince, kterou našel, je klíčem, který se musí vložit do přesně určeného místa v základech věže s hodinami, právě ve chvíli, kdy zvon zazní naposledy před půlnocí.

Jeho kolega z údržby, starý pan Karel, si pamatuje, jak Bedřicha naposledy viděl. Stál v průjezdu, zády k němu, a mluvil s někým, kdo tam nebyl. Bedřich se smál, hlas mu zněl jasně a lehce, jako by se zbavil všech tíží padesátých let. Pak se jen jednou otočil, zamrkal a vstoupil do stínu jednoho z masivních pilířů. Když Karel udělal krok k němu, Bedřich byl pryč. Nebylo kudy utéct, nebyly tam žádné dveře, jen pevná zeď z betonu a omítky.

Mince nebyla nikdy nalezena. Ale lidi, kteří dnes procházejí skrz tento monumentální oblouk, občas popisují zvláštní pocit. Je to náhlý propad v teplotě, jako by je na vteřinu pohltil chlad zimní noci z roku padesát čtyři. Někteří přísahají, že v odrazu oken, která kdysi Chruščov označil za příliš malá, vidí postavu v dobové pracovní kombinaci, která na ně s úsměvem mává z místa, kde už žádný člověk stát nemůže.

Kdo z nás dnes prochází pod těmito sloupy, cítí jen vítr z Porubky, ale Bedřich tam stále zůstává, uvězněn v tichém prostoru mezi betonem a věčností.