Příběh: Klatovy

„Tady to končí, smazat to musíme hned!“ zakřičel stavitel Josef Danda a prudce udeřil dlaní do plánů rozložených na prašném stole. Prsty se mu třásly, zatímco v sále nové výpravní budovy v Klatovích duněl hluk zrekonstruovaných kolejišť a vzduchem se vznášel pronikavý pach čerstvé omítky a mokrého betonu.

Václav Matas, muž s prázdným pohledem a znepřístupnou tváří, ani nepohnul. Stál vprostřed síně a zíral na sgrafitovou výzdobu, kterou právě dokončil. Jeho ruce byly stále špinavé od barev a vápna, ale oči měl upřené na detail, který v projektu nebyl. Na stěně se v rytmu socialistického realismu zobrazištěvně prolínaly postavy dělníků a strojů, jenže v jednom z rohů, tam, kde světlo z vysokých oken dopadalo nejostřeji, se objevila postava, která tam neměla být. Byla to žena v šatech z úplně jiné doby, s výrazem hlubokého očekávání, jakoby čekala na vlak, který přišel o století dříve.

„Václave, slyšíš mě? To není v souladu s linií! Kdo je to? Co jsi to tam nakreslil?“ Danda přistoupil blíž, jeho boty rytmicky klapaly po nové podlaze.

Matas pomalu otočil hlavu. V sále bylo chladno, přestože venku vládlo léto konce padesátých let. „Ona už tam byla,“ odpověděl tichým, chraplavým hlasem. „Já jsem ji jenom odhalil. Vzala mě za ruku a ukázala mi, kde stála první budova z roku sedmdesát šest. Říkala, že zapomněli zavřít dveře mezi časy.“

Danda se krátce a úsečně zasmál, ale smích mu ztuhl v hrdle. Když se podíval na sgraffita znovu, postava ženy se zdánlivě pohnula. Nebyl to optický klam způsobený hrou světla. Žena na stěně mírně naklonila hlavu a její pohled směřoval přesně k lidi stojícím v sále. V tu chvíli se z dálky ozval pronikavý pískot lokomotivy, který v uzavřeném prostoru budovy vyzněl jako bolestný křik.

Staviteltý v šoku couvl a narazil do jedné z nových stěn. Cítil, jak je studená, téměř mrazivá, přestože slunce pálilo do skla. Matas se k obrazu přisunul a začal šeptat slova, která v tom prostoru zněla cize, jako by mluvil v jazyce, který už dávno nikdo nepoužíval. Jeho prsty jemně přejely po hrubém povrchu sgraffita.

„Kdybychom ji smazali, ztratíme cestu zpět,“ zamumlal malíř.

Danda chtěl zakřičet, přikázat mu, aby vzal špachtli a vše přebarvil, ale vteřinu poté se stalo něco nevysvětlitelného. V sále, kde nebyl žádný průvan, začaly prachové částice kroužit kolem postavy ženy v sgraffitu v dokonalém kruhu. Zvuk vlaku, který právě vjezdil na nástupiště, zněl náhle dutě, jako by koleje nekončily v Klatovích, ale vedly do hluboké propasti času.

Když se Danda znovu podíval na Matase, malíř už nebyl u stěny. Stál u okna a díval se směrem k řece Úhlavě, s tváří bezvýraznou a prázdnou. V sále zavládlo hrobové ticho, které přerušovalo jen tiché tikání hodin na zdi. Danda se znovu přiblížil k obrazu. Žena v sgraffitu tam stále byla, ale její ruka, která předtím visela podél těla, nyní ukazovala směrem k podchodům vedoucím na ostrovní nástupiště.

Václav Matas už nikdy o té postavě nemluvil. Dokončil svou práci, sbalil si štětce a opustil budovu s takovým spěchem, že zapomněl své osobní věci. Architekt Danda se pokusil obraz přebarvit, ale barvy na sgraffitu nechtěly držet. Každý pokus o přemalování končil tím, že nátěr během noci zmizel a postava ženy se objevila znovu, tentokrát s ještě jasnějším pohledem.

Dnes, když lidé procházejí moderní budovou a obdivují bruselský styl a socialistický realismus, málokdo zvedne zrak k těm nejvyšším partiím sgraffitů. Většina z nich vidí jen oslavu práce a techniky. Jen několik cestujících, kteří v tichu čekají na svůj spoj do Plzně nebo Domažlic, pocítí náhlý chlad v zádech a pocit, že je někdo pozoruje.

Kdo se však zastaví a pozorně přehlídne detaily Václava Matase, uvidí tu tajemnou ženu. Její prst stále ukazuje k nástupišti, jako by střežila tajemství o tom, co se stalo v roce 1876, a čekala na někoho, kdo konečně pochopí, kam ta cesta skutečně vede.