Příběh: Lázeňský dům Vila Lil
„Tady to končí, pane Maxmiliáne, víc už z těchto trubek nevytáhnete,“ vyrazil z hrdla starý řemeslník Friedrich, zatímco mu z čela stékal pot do očí. Stál v prázdném sále nové vily, kde vzduch ještě voněl čerstvou smůlou a vápnem, a ukázoval na složité mechanismy, které měly v domě rozhýbat neviditelný proud vzduchu.
Maxmilián Franz Halbmayr neodpovídal. Stál u okna v nejvyšším patře hranolové věže, z které viděl celé město rozprostřené pod ním jako lusk v dlani. Prsty nervózně přejížděl po chladném kameni parapetu. V uších mu stále zněly tóny, které v žádném z místních kostelů neslyšel – hluboký, vibrující tón, který připomínaldech samotné země.
„Slyšíte to také?“ zeptal se Maxmilián, aniž by se otočil.
Friedrich zmateně zamrkal a ztichl. V domě bylo ticho, jen někde v dálce, hluboko v údolí, šuměl Úšovický potok. „Slyším jen vodu a svůj vlastní dech, pane. Co prosím?“
Maxmilián se prudce otočil. Jeho oči byly rozšířené. „Ten zvuk. Je to jako varhany, ale bez rouch a bez měchu. Zní to zpod nás, z těch skal, na kterých tento dům stojí. Je to hudba, kterou nikdo z nás neumí hrát, ale která nás volá.“
V následujících týdcích se majitel vily změnil. Přestal navštěvovat své přátele a zřídka vychozel z domu. Hosté, kteří ho zpozorovali z Anglické ulice, viděli, jak tráví hodiny na terase, kde v tichosti pozoroval vzácné stromy švédského zahradníka, jako by s nimi vedl tajný rozhovor. Nejvíce času však trávil v kulaté věži.
Jednoho večera v červenci roku 1903, kdy vlhký horký vzduch těžce visel nad Bellevue, ho navštívil starý přítel, pan Otto. Z našel Maxmiliána v hlavní síni, u kamenného gryfa, který stál na opěrné zdi a hleděl mýtickým zrakem do prázdna. Maxmilián v rukou držel starý zápisník a zběsile do něj psal, přestože v místnosti nehořelo než jedno jediné světlo.
„Maxmiliáne, vy 보이te zmarlý,“ vyhrkl Otto, když uviděl, jak vyhublý z tváře zmizely všechny barvy. „Musíte jít k lékaři. Tato vila vás pohlcuje.“
Maxmilián zvedl hlavu a na tváři měl zvláštní, téměř nadpozemský úsměv. „Není to tak, Otto. Já jen konečně ladím. Tato stavba není jen domem. Je to nástroj. Věž, věže a ty koryta potoka dole... všechno to spolu souzní. Slyším tón, který je tak čistý, že už v něm nevidím rozdíl mezi životem a něčím jiným. Můj bratr Josef Anton to slyšel jako první, pamatuje si? Proto odešel tak rychle.“
Otto se zachvěl. Vzpomínka na únorovou smrt bratra byla stále čerstvá. „To jsou bláznovství. Jste průmyslník, varhanář, muž rozumu!“
„Právě proto vím, že existují frekvence, které lidské ucho nesnese,“ zašeptal Maxmilián a ukázal prstem směrem k Úšovickému potoku. „Poslechněte to. Teď. Právě teď to začíná.“
V tu chvíli se v domě ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani prasknutí. Byl to tón, tak hluboký a čistý, že v něm vibrovaly skleněnice v oknech a otřásaly se základy vily. Otto pocítil, jak mu v hrudi prudce zrychluje srdce, ale Maxmilián vypadal, jako by konečně našel klid. Zavřel oči a lehce se naklonil dopředu, jako by chtěl vstoupit do stěny.
Když ho o několik dní později našli, ležel v pokoji v naprostém klidu. Na stole zůstal otevřený zápisník, ale stránky byly prázdné. Nebylo v nich ani jedno slovo, jen stovky rytmicky nakreslených vln, které připomínaly buď průběh řeky, nebo tóny hudby, kterou nikdo jiný neslyšel.
Vila byla následně darována městu, aby v ní mohli přebývat vzácní hosté. Mnoho z nich později vyprávělo, že v noci, když město utichne a vítr správně fouká z údolí potoka nahoru k Hameliku, slyší v chodbách jemné, hluboké dunění, které zní jako největší varhany světa.
Kdo dnes stane u kamenného gryfa a zavře oči, možná pocítí stejné mrazení v zádech, které Maxmiliána táhlo do hloubek země. Otázkou zůstává, zda byla ta hudba darem, nebo pastí, která ho z domu vyvábila dříve, než stihl dopřát své sny do reality.