Příběh: Ústřední dům Ořechovka
„Tady to je, pane Vondráku, přesně v tomto rohu, kde se stín setkává se světlem!“ vykřikl mladý tiskař Bedřich a prudce ukázal prstem na prázdný prostor mezi nově vyvrtanými sloupy.
Architekt Jaroslav Vondrák se zastavil, v ruce svíral svitek plánů, které v mrazivém vzduchu roku 1921 šustily jako suché listí. Bedřich se třásl, ale nikoliv chladem. Jeho oči byly rozšířené a pohled upřený do prázdna, kde se právěteď budoval střed nového světa v pražských Střešovicích. Vzduch kolem nich voněl čerstvou vápnem, mokrým dřevem a vzdáleným dýmem z komínů okolních vil.
„Co tam vidíte, Bedřichu? Je tam trhlina v omítce?“ zeptal se Vondrák a přistoupil blíž, aby zkontroloval kvalitu práce.
„Ne,“ šeptal Bedřich a jeho hlas zněl dutě. „Vidím muže. Stojí tam, v saku, které mu úplně nevěstí, a v ruce drží malý lístek. Směje se, pane architekte, ale jeho smích neslyším. Jen vidím, jak se třepe v ramenech.“
Vondrák se podíval na místo, které Bedřich označil. Nebylo tam nic než prach a šedá stěna, která měla brzy hostit obchody a kavárnu. Architekt se krátce zasmál, ale v hrdle mu zůstal divný pískavý zvuk. Bedřich totiž neblblinkal. Jeho zornice byly fixovány na bod, který pro ostatní neexistoval.
V následujících měsících se budova začala plnit životem. Ořechovka se stala srdcem čtvrti. Lidé přicházeli do knihovny, z vinárny se nesla vůně těžkého červeného vína a v lékařské ordinaci vládlo ticho přerušované jen tlukotem hodin. Vondrák však často nacházel Bedřicha stát v tom stejném rohu. Tiskař už nemluvil o muži v saku. Teď jen mlčky ukazoval na prázdný prostor a pak se podíval na hodiny.
V roce 1923 přišel do domu nový prvek: kino. Když poprvé rozběhla stroj a plátno ožilo obrazem muže stojskou hůlkou a vtipným kloboukem, v sále zavládlo hrobové ticho, následované výbuchem smíchu. Charlie Chaplin na plátně tvořil chaos, který lidi rozesmál do slz. Bedřich však v tu chvíli nevnímal film. Stál v zadní části sálu, opřený o ozdobnou mřížku vzduchotechniky, a zíral do prostoru vedle plátna.
„Vidíte ho, pane Vondráku?“ vyhrkl Bedřich, zatímco ostatní tleskali. „Teď stojí hned vedle něj. Ten muž z prázdnoty. Teď se směje i on. Směje se tomu, že jsme ho sem přivedli.“
Vondrák se podíval na svého přítele. Bedřichův obličej byl bledý, téměř průsvitný, a v očích měl výraz člověka, který vidí konec příběhu, zatímco ostatní jsou teprve v úvodu. Architekt se pokusil Bedřicha vtáhnout zpět do sálu, ale když ho chytil za rameno, pocítil prudký, mrazivý chlad, jako by ho dotkl kus ledu z ledovců, přestože v sále bylo horko od mnoha těl a lamp.
O několik let později, když se dům rozšířil o taneční sál, Bedřich zmizel. Prostě přestal chodit do práce. Lidé v kolonii říkali, že odjel za zdravím, ale Vondrák věděl své. Poslední krátce viděl Bedřicha právě v tom rohové prostoru, kde se kdysi poprvé setkali. Tiskař už nestál v saku, ale v oděvu, který do té doby nepatřil. Byl to střih, který Vondrák neznal, látka, která vypadala až příliš hladce, téměř kovově.
Bedřich se na něj podíval a poprvé po letech se usmál. Nebyl to smutný úsměv, byl to úsměv člověka, který našel cestu domů. Pak se jen lehce naklonil a zašeptal slova, která Vondrák nerozuměl, ale která zněla jako ozvěna z velmi vzdáleného místa. Vteřinu poté Bedřich prostě přestal být. Neodešel dveřmi, nezmizel za sloupem. Prostě vyprchal z reality, jako by ho někdo smazal z plátna němého filmu.
Vondrák do konce svého života navštěvoval kino v Ořechovce. Často sedával v zadních řadách a pozoroval ozdobné mřížky a kování dveří. Věděl, že v tom domě existuje trhlina v čase, místo, kde se střetávají éry.
Kdo dnes projde chodbami tohoto domu, možná pocítí náhlý pád teploty v jednom konkrétním rohu sálu. Pokud se tam zastavíte a zdržíte dech, možná uvidíte v odrazu skla postavu v neznámém saku, která na vás čeká, až se konečně odvážíte vstoupit do prostoru, který nepatří nikomu z nás.