Příběh: Kuchyňka

„Kde jsou ty hrozny, člověče, kde je ten plod mé práce!“ František Jakub Unkoffer vrazil pěstí do dubového stolu tak silně, až sklenice s vínem zvonily a rozlily rudou tekutinu po bílém plátně. Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého prachu a starého dřeva, kterou přebila ostrost čerstvě rozbitého skla. Venku, v libeňských vinicích, se zvedal hluk, který neznalevěl z práce vnitrozemních dělníků, ale z marnivosti cizích vojsk.

Francouzští vojáci nehledali zlato ani mapy. Hledali potravu pro své zvířata a pomstu pro svou pýhu. Unkoffer stál na balkonu svého domu a sledoval, jak se zničená réva, do které vložil roky svého života, stává krmivem pro koně. Viděl, jak lidi v uniformách trhají listy a lámou stonky s chladnou precizností. To nebylo jen zničení úrody, byl to vymazání identity celého tohoto místa. Když utichl hluk dopadajících vózů a vojáci odtáhli, zůstal jen tichý šelest zničených listů v prachu.

Když se však po letech do domu dostala Johanna Würtenbergová, přišla s něčím víc než jen s penězi na opravu zdí. Přišla s tichem, které nebylo prázdné. Johanna byla žena s pohledem, který pronikal skrze zdi a viděl věci, které tam být neměly. Často trávila hodiny v prostoru, kde kdysi byla vinice, a mluvila k zemi, jako by v ní stále spala nějaká neviditelná síla.

Jednoho večera, krátce poté, co dům získal svou novou, vznešenou podobu s čistými liniemi empíru, se stalo něco, co žádný z tehdejších služebníků nedokázal vysvětlit. Johanna stála v hlavním sále a v rukou držela starý, mosazný klíč, který nenaléhal k žádným dveřím v celém domě. Najednou se v místnosti rozhostoval chlad, tak prudký, že se z úst začal vznášet mrazivý obláček páry, ačkoliv v krbu praskalo dřevo a v místnosti bylo horko.

Zatímco Johanna ztuhla, z prázdného rohu místnosti se ozval zvuk. Nebyl to krok ani hlas, ale rytmické, hluboké dýchání, jako by dům sám začal nadechovat vzduch po desetihodinovém spánku. V ten moment se na hladké stěně, kde nebylo žádné okno, začaly objevovat vlhké skvrny. Voda netekla shora, ale vyvীরাla přímo ze zdi, tvořila kapky a ty kapky se skládaly do tvaru hroznových lísat.

Služebná, která v tu chvíli vnesla podnos s čajem, upustila porcelán na zem. Střepy se rozletěly po podlaze, ale voda na zdi zůstala. Johanna k ní přistoupila a dotkla se vlhkosti prsty. Když si prsty přiložila k rtům, neochutnala vodu, ale husté, sladké a mírně trpké víno, které v Libni nebylo pěstováno už desítky let. Voda na zdi se začala pomalu stahovat zpět do kamene, jako by ji ze druhý strany někdo nasál.

Johanna se v ten moment podívala na klíč ve své dlani. Ten se začal zahřívat, až ho musela pustit. Klíč dopadl na zem právě do místa, kde dříve byla ta vlhká skvrna, a v ten moment prostě zmizel. Nebyl v prachu, nebyl v prasklinách podlahy. Prostě přestal existovat v tomto světě.

Od toho dne Johanna Würtenbergová už nikdy nemluvila o tom, co v domě slyšela, ale každou noc před spánkem chůzila do zahrady a bosýma nohama stála na místě, kde kdysi francouzští vojáci zničili vinici. Tvrdila, že země pod ní stále pulzuje a že víno, které bylo násilně vytrženo, se v hloubce půdy změnilo v něco jiného, v něco, co nenasytilo koně, ale paměť samotného domu.

Když se později dům změnil v restauraci a později v ubytovnu, lidé si stále stěžovali na zvláštní chlad v určitých rozích budovy a na pachu zralého hroznového vína, který se objevoval v nejméně pravděpodobných chvílích, i když v okolí nebyl jediný vinec.

Kdo dnes vstoupí do ulicy Květinářská a pohlédne na ty vznešené zdi, možná neuvidí nic než krásnou architekturu. Ale pokud přpoloží ucho k kameni v místě, kde končí dům a začíná zahrada, možná zaslechne tichý, rytmický zvuk dýchání, který čeká na svého majitele a na klíč, který se ztratil v hloubce času.