Příběh: Čermákův dům
Erazim Matyáš ze Sudetu prudce zatáşil těžké dubové dveře kaple a opřel se o ně celou vahou. Jeho prsty, zbělelé v křeči, svíraly chladný kovný pant. Venku, pod šedými arkádami podloubí, duněly těžké kroky vojáků a kovové řinčení zbraní rozřezávalo ticho budějovického náměstí. Každý náraz bot o kamennou dlažbu vnášel do jeho těla novou vlnu chvění.
V malé kaple, kterou kdysi Kryštof Hayder zasvětil svaté Maří Magdaleně, byl vzduch těžký, prosycený vůní starého vosku a vlhkého, prastarého kamene. Erazim se nadechl, ale místo klidu našel jen pachuť prachu a blížícího se konce. Stěny z pozdní gotiky ho obepínaly jako chladný náruč. Cítil, jak mu studená vlhkost stoupá od podlahy až k temnu v hrudi.
„Musíš odejít, Erazime! Už jsou u brány!“ křikl někdo z temnoty chodby, ale hlas zněl vzdáleně, jako by patřil někomu jinému.
Erazim neodpověděl. Místo toho zíral na malý oltář. V tu chvíli se to stalo. V rohu kaple, tam, kde stíny byly nejhlubší, se rozhořěl jasný, nepřirozeně bílý plamen. Nebyla to svíce. Nebyl to ani dopad světla z malého okénka. Světlo se zdálo vyvěrat přímo ze zdiva, z té staré, gotické hmoty, která držela dům pohromadě. Nebyla to teplo, která by zahřála, ale mrazivý záblesk, který zastavil jeho dech.
Dveře za ním se otřásly ránou.
Když se několik dní později do domu vnesl císařský generál Baltasar Marradas, dům už nepatřil Erazimovi. Vojáci zatahali své věci a vnášeli do dvorce chaos převálcovaného života. Marradas, muž s tváří vytesanou z tvrdého žuly, kráčel pod arkádami s jistotou vítěze. Jeho pohled nehledal krásu renesančních ozdob ani barokní důstojnost průčelí, ale sílu a kontrolu.
Zastavil se však před vstupem do domácí kaple.
Generál ztuhl. Cítil, jak se mu na zádech zvedají chlupy, ačkoliv v místnosti nefoukal žádný průvan. Z vnitřku kaple se šířila ta samá neúprosná, mrazivá záře, kterou předtím spatřil Erazim. Marradas vytasil meč, jeho pohyby byly rychlé a agresivní, ale v prázdném prostoru kaple nebylo nic k napadení. Jen ten podivný, tichý jas, který se nezhasí, když na něj pustíte vodu, a neustoupí, když ho zakryjete pláštěm.
„Co je to za kouzlo?“ zavrčel mezi zuby, ale jeho hlas v prázdném prostoru zněl slabě a nejistě.
Marradas dům obsadil, ale nikdy v něm nespal celou noc. Vždycky ho doprovázel pocit, že v podloubí, mezi těmi dvěma arkádami, někdo nebo něco neustále sleduje jeho každý krok.
Léta tekla jako voda v městských kanálech. Dům měnil tváře, měnil majitele i účel. Když se v něm jednou hostila pošta, lidé si stěžovali, že i v nejsvátnějších dnech, uprostřed h 차지du dopisů a křiku vozů, se v kapli svaté Anny náhle zastaví čas. Všechno ztichne a v tom tichu je slyšet jen jeden jediný zvuk – rytmické, pomalé bušení srdce, které se ozývá přímo ze zdí.
Doktor Evžen Mac Mahon, když dům koupil, pokusil se tento jev vysvětlit vědou. Mluvil o prdechách v kameni, o pohybu vzduchu v gotických sklepích, o elektrických výbojích. Přesto, když v noci procházel chodbami svého sídla, vždycky nosil u sebe svíčku, která ho nikdy nenechala zaspat. Viděl to i on – stín, který se pohyboval po stěnách kaple, i když v místnosti nebyl nikdo jiný než on sám. Stín nebyl lidský. Nebyl to ani stín nábytku. Byl to stín něčeho, co nepatří do našeho světa, ale co si toto místo vybralo za svůj domov.
Dnes, když stojíte na náměstí a hledíte na ty staré, krásné fasády, dům vypadá klidně. Podloubí vás zve k odpočinku ve stínu arkád. Ale zkuste se podívat na kaple. Zkuste se dívat tam, kde světlo nepatří, a kde stíny se nezhýbou podle slunce.
Ta bílá záře vytesaná do historie stále čeká na někoho, kdo se nebojí vstoupit do jejího ticha.