Příběh: Dům čp. 99
Václav práskl těžkou dubovou zárubní, až se v celém domě čp. 99 ozvalo hluboké dunění. Jeho prsty, ztuhlé chladem a neustálým třesem, se snažily uchopit železnou závorku, ale ruka mu nedosloužila. Venku Štramberk tonul v neklidném šeru a bouře, která bičovala šindelovou střechu, zněla jako tisíce drobných, hněvajících se jazyků.
„Nezůstávejte venku, pane Benedikte! To není místo pro živé, když se nebe takto hněvá!“ vykřikl Václav a hlas se mu zlomil.
Muž, který stál na prahu, neodpověděl hned. Jeho tvář, vyhlazená jako kámen v potoku, však nezněla strachem. Jen se podíval na nízkou kamennou podezdívku, na které stál, a pak na Václavovy třesoucí se ruce. V nárazovém větru, který vnesl do sítě do místnosti vůni mokré borovice a starého prachu, se Benedikt vykročil dovnitř. Jeho kabát doprovázel zvuk těžkého, rytmického bušení, které nevycházelo z jeho kroků, ale z něčeho, co pevně svíral v obou rukou. Bylo to malé, dřevěné těleso, které neustále vydávalo tichý, téměř neslyšitelný zvuk, jako by v něm uwięzlo včelí roj.
Václav se pokusil uklidit, ale jeho oči neustále utíkaly k trojdílnému oknu na bedněném štítu. Světlo svíček tančilo po tesaných trámech a vytvářelo na stěnách nestvůrné stíny. Dům, i když byl postaven pevně a s úmyslem, se v tu chvíli zdál být jen tenkou kůrou mezi lidmi a něčím mnohem hlubším.
„Tento dům má v sobě klid, který hledám,“ pronesl Benedikt konečně. Jeho hlas nebyl ostrý, byl spíše chladný jako vzduch v severní části budovy. „Trámy jsou staré, ale jejich duše je čerstvá. Potřebuji jen jednu noc u trojdílného okna, abych mohl pozorovat, jak se světlo láme v šeru.“
Václav neřekl nic. Jen ukázal cestu k místnosti, kde okna směřovala k severu. Sledoval, jak se neznámý host ubírá vzhůru, jak jeho stín klouže po roubené konstrukci. Celou noc Václav nespal. Seděl u krbu, ale teplo plamenů mu nepomáhalo. Ze stěn, z těch hlubokých, tesaných trámů, se ozývalo onen zvuk. Nebyl to jen zvuk včel. Bylo to hučení, které se zdálo vycházet přímo z nitra dřeva, jako by dům sám začal dýchat v rytmu Benediktova tajemného předmětu.
Když první paprsky světla protnuly šindelovou střechu a osvítily Jaroňkovu ulici, Václav se rozběhl k hostinské místnosti. Prasklý zámek byl v pořádku. Okna byla zavřená. Ale místnost byla prázdná.
Benedikt nebyl nikde. Nebyly tam stopy bláta, žádné rozházené věci, žádný náznak odchodu. Jen na dřevěném stolu zůstal ležet drobný kousek šindele, který byl neobvykle horký, až se Václavovi pod prsty pálil. A to trojdílné okno... Václav k němu přistoupil a uviděl něco, co mu nedalo spát celé roky. V hloubi skla, tam, kde by neměl být žádný odraz, spatřil obrys tváře, která se na něj dívala s klidem člověka, jenž právě našel to, co hledal.
Po celá desetiletí lidé v Štramberku vyprávěli o tom, že v domě čp. 99 se čas chová jinak. Že když se člověk postaví pod bedněný štít v době, kdy se mraky snášejí k zemi, uslyší tiché hučení, které nepochází z tohoto světa. Nikdo nikdy nevěděl, kam Benedikt odešel, ale dům zůstal. Stojí tam dodnes, s těmi svými tesanými trámy a tajemným oknem, a čeká, až někdo přijde a sám se pokusí odpovědět na otázku, kterou ten muž v noci nezanechal.