Příběh: Vila Kavánova 400
„Podívejte se na to světlo, Františku, ono tam být nemůže!“ Jaroslav Kříž ukázal třesoucím se prstem nahoru, kde v šestiúhelníkové věžičce plála podivná, fialová záře. Vzduch v hale vily v Lomnici nad Popelkou byl hustý a voněl po čerstvém vaku z lněného plátna a drahém tabáku. Byl leden roku tisíc devětset čtrnáct, dům právě dostal svou poslední kolaudaci a v sálech stále dozníval zvuk posledních kladiv stavitele Slaby.
František Horák, muž s tváří zvyklou na žár slévárenských pecí, jen zamračil a zpevnil stisk na zábradlí centrálního schodiště. Vzhlédl k barevným sklům věže, která v zimním šeru vrhala na mramor podlahy skvrny připomínající rozlité víno. V domě nebyl nikdo, kdo by mohl svítit, a přesto se v nejvyšší části stavby něco hýbalo. Nebyla to lampa ani svíce. Byl to proud světla, který se vlnil jako živý organismus a přelévsme se stěnami.
„Je to jen odraz měsíce od fasády, Jaroslave. Přestaňte se třást,“ odsekl Horák, i když mu samotnému v zátylku strmal chlad.
Když oba muži vyšli z haly ven, kde na stěně vytesaná slova básně Domov připomínala tichou modlitbu za rodný kraj, zastavili se uTennisových kurtů. V mrazivém vzduchu se vznášela mlha, která tlumila každý zvuk, až na jedno tiché, rytmické tikání. Neznělo to jako hodiny. Znělo to jako kovové údery o sklo, dopadající v přesných intervalech, které neodpovídaly žádnému známému rytmu.
„Slyšíte to?“ šeptal Kříž. „To není vítr. To je kód.“
Horák neodpověděl. Rychle vyběhl zpět do domu a vyškrtal se po schodech až do té prokleté věžičky. Když otevřel dveře do nejvyššího bodu vily, našel tam jen prázdnotu a mrazivý průvan. V místnosti však zůstal viset jeden detail, který ho přiměl ztuhnout. Na čistém, novém povrchu podlahy ležela malá, křišťálová kulička, která v sobě věznila barvy všech skel z oken věže. A byla horká. Tak horká, že když ji František zvedl, v dlani mu zanechala červený otisk, který nezmizel ani po mnoha letech.
V tu chvíli se v hale dole ozval hlas. Nebyl to hlas žádného z přítomných. Byla to žena, která čistě a zřetelně vyslovila jméno, které v tom domě v té době nikdo neznale. Hlas zněl, jako by přicházel z hloubky zdí, z míst, kde se beton spojoval s historií budov, které tu stály před nimi. Jaroslav Kříž, který zůstal dole, tvrdil, že v tu chvíli viděl ve zrcadle v hale postavu, která neměla tvář, ale v rukou držela klíč od dveří, které v tomto domě nikdy nebyly vybudovány.
Když se v následujících dnech František pokusil kuličku vyhodit, ráno byla opět na stejném místě v šestiúhelníkové věži. S každým novým dnem se rytmické tikání z dvora stávalo hlasitější a rytmus se měnil. Bylo to, jako by dům něco odpočítával. Jaroslav Kříž začal v noci tajně přepisovat tyto rytmy do zápisníku, ale slova, která z nich vyplývala, nedávala smysl v žádném známém jazyce. Byly to souřadnice nebo možná varování, která končila v polovině věty.
Jednoho dne, krátce předtím, než svět pohltila velká válka, kulička prostě zmizela. Spolu s ní zmizel i zvuk a záře. Vile v Lomnici nad Popelkou se vrátila tichá důstojnost bohatého domu, ale František Horák už nikdy nespal v horním patře. Tvrdil, že v noci slyší, jak někdo v prázdných chodbách šeptá v rytmu onoho tikání a hledá cestu k dveřím, které neexistují.
Dnes, když člověk vstoupí do centrální haly a pohlédne nahoru k barevným sklům věžičky, může pocítit ten samý zvláštní chlad, který v té době zmrazil krev v žilách dvou mužů. Kdo jednou v tichu vily zaslechne onen rytmický kovový zvuk, ten už nikdy neodejde s pocitem, že v domě je skutečně sám. Tajemství té fialové záře zůstalo uvězněno v murech, které stále čekají na toho, kdo dokáže rozluštit kód zapsaný v prázdném zápisníku Jaroslava Kříže.