Příběh: Hořejšova vila

„Tady to je, otče, tvůj nový svět z betonu a skla,“ vydechl Miloš a prudce otevřel dřevěné dveře. Ferdinand vstoupil do předsíně, kde ho okamžitě udeřil chlad čistých bílých stěn a vůně čerstvé omítky smíchaná s pískovcem. Všechno bylo ostré, přímé, odhalené. Žádné zbytečné zdobení, jen čistá linie, která se táhla jako tětiva luku směrem k zahradě. Ferdinand mlčel. Procházeli chodbami, kde světlo z velkých oken řezalo prostor na přísné geometrické tvary. Když došli k osobnímu výtahu, Miloš s hrdostí stiskl tlačítko. Kovová kabinka s tichým vrněním vyjela do patra. To byl vrchol tehdejší doby, symbol moci a moderního ducha. Ferdinand se však nedíval na techniku. Jeho pohled byl upřený na prosklenou verandu s půlkruhovým zakončením, která se jako otevřená dlaní natahovala do zeleně zahrady. Právě v ten moment se to stalo poprvé. V prostoru verandy, kde nebyl nikdo, se zavřela jedna z výklopných stěn. Udělala to pomalu, s rytmem, jako by ji někdo vrazil do zámku s naprostou jistotou. Miloš ztuhl. Okna byla zavřená, v domě nebyl průvan a venku v Černošicích v tu chvíli nestál ani lístek. „Kdo tam je?“ zakřičel Miloš a rozběhl se k prosklené stěně. V místnosti nebyl nikdo. Jen prázdný prostor a bílá barva stěn, která v odpoledním slunci působila až nadpozemsky. Ferdinand však neodpověděl. Stál u zábradlí a díval se do zahrady, kde se pískovcové schody vinuly mezi stromy. Jeho tvář byla kamenná, ale prsty se mu třásly. Vzal z kapsy kapesní hodinky, otevřel je a náhle je prudce zavřel. V ten moment se v domě ozval zvuk, který by v takovém moderním objektu neměl být. Byl to tichý, rytmický zvuk kročů. Ne však na podlaze, ale v samotných stěnách. Jako by někdo chodil v mezerách mezi betonem a omítkou, přesně v rytmu, který diktovaly hodinky v rukou Ferdinanda. Miloš se smál, přisuzoval to sedkání domu, nové stavbě, která si sedá do země. Ale Ferdinand věděl, že tohle není fyzika. V noci, když se dům utišil a měsíc osvětlil bílé plochy vily, se Ferdinand vrátil k výtahu. Stiskl tlačítko, ale kabinka nevyjela. Místo toho z šachty vyšel zvuk šeptání. Nebylo to slovo, spíše dlouhý, táhlý tón, který zněl jako vzpomínka na něco, co na tomto místě bylo dávno předtím, než sem přišli architekti s pravítky v rukou. Ferdinand začal v noci chodit po chodbách a mluvit k prázdným stěnám. Neřešil s nimi architekturu ani cenu stavby. Ptal se na jména. Ptal se, kdo v tomhle prostoru zbyde, až bílá barva vybledne. Jednou nocí ho Miloš našel v obývacím pokoji, jak stojí v naprosté tmě a hledí do zahrady, kde v odrazu skla verandy viděl postavu, která v domě nebyla. Byla to postava v starém oděvu, která stála přesně tam, kde dnes stojí moderní výtah, a hleděla na něj s výrazem hlubokého úžasu, jako by se dívala na cizí planetu. Když se Miloš přiblížil, postava v odrazu zmizela. Zůstal jen chladný beton a dokonalé linie funkcionalismu. Ferdinand se na syna podíval a v jeho očích byla zvláštní směs strachu a fascinace. „Tento dům není jen z betonu, Miloši,“ zašeptal. „Je to stroj na zachycování času. a my jsme do něj právě uvěznili někoho, kdo sem už nepatří.“

Od té doby se vilevčé zdi staly tichými svědky. Občas se v prázdném domě sám otevře výtah a vyjede do patra, i když nikdo nestiskl tlačítko. Občas se v prosklené verandě objeví otisk dlaně, který zmizí dříve, než ho stihne někdo smazat. Kdo dnes vstoupí do tohoto bílého paláce v Černošicích, pocítí ten stejný neklid. Je to pocit, že pod hladkým povrchem moderny tluší srdce něčeho starého a nevyřešeného, co stále čeká na odpověď, kterou Ferdinand nikdy nedostal.